Jak se stáří někdy tváří

Autor článku: Hana Šimková Kde domov můj: Kde jsem žila, žila jsem ráda.

Pokud nechceme nechat stáří volný průběh, nechat tělo zhuntované a neopečovávané tiše zemřít, tak si musíme na stará kolena naspořit hodně. Kdo to nestihl a žije jenom z přiděleného chudého důchodu, tak na to doplatí. Tělo a všechny orgány k tělu patřící začínají odcházet. Na orgány, které nejsou navenek vidět a jsou ale opotřebované, nám lékaři předepíší léky. Rozbijeme tedy prasátko, do kterého jsme si na stáří spořili a léky zakoupíme.

Léky ovšem většinou už musíme kupovat do konce života. Čím víc orgánů selhává, tím více léků musíme brát… Léky nejsou levné, a tak se musíme uskrovnit. Přemýšlíme, kolik jídla si můžeme koupit, zavrhneme kulturní podniky a dražší dovolené. Jsme rádi, že ještě bydlíme, že máme střechu nad hlavou.

Moc nevycházíme. Nejen proto, že nás bolí nohy, ale nechceme se moc ukazovat. Odešly nám totiž zuby a není na nás moc hezký pohled. Je pravda, že když zuby nejsou, jíme méně a zase trochu ušetříme. Návštěva u zubaře něco stojí. Někdo má opravdu našetřeno a nechá si udělat zuby nové. Má radost a jde zase mezi lidi. Potkáváme známé a nepoznáme je. Proč? No protože odcházejí oči a špatně vidíme. Musíme si tedy dojít k očnímu lékaři. Předepíše nám brýle, a když lupou přečteme cenu, raději zase nechodíme ven, aby nás, slepé, nezajelo auto. Našetřit na brýle trvá totiž dlouho… Jelikož už jsme také méně obratní, je úplná katastrofa, když si nové brýle rozsedneme nebo rozšlápneme.

Svět se nám stále smrskává a s ním i další radosti. Ti, kdo rádi jedli, dostanou dietu, a ti, kdo měli vášnivě rádi sex, jsou najednou kvůli různým zdravotním problémům impotentní nebo frigidní. Ráno přemýšlíme, jestli má vůbec význam vstát z postele a co si s tím životem vlastně máme počít?

Pokud si opatříte pejska a rozdělíte se ním o potraviny, máte trochu vyhráno. Pes vás žít nutí. Musíte na procházku, i když se vám hodně nechce…
Děti a vnoučata už moc nezajímáte. Jsou už velcí a hození do života a musejí se hodně ohánět, aby je ten život nesemlel. Přejeme jim úspěch a moc je neotravujeme. Oni opravdu toho času moc nemají.
Najednou to ale život nějak zařídí a mi začneme dětinštět a radovat se z maličkostí. Jásáme nad rozkvetlou pampeliškou, máme radost, když svítí slunce a když náš pejsek radostně štěká, protože mu hodíme klacek. Přestaneme už totiž chtít od života velké věci a hodně se uskromníme. Prostě jsme rádi, že ještě jsme.
Bohužel, ale o tom to celé vlastně je!!!

Všude, kde jsem žila, tam jsem žila ráda. Ano, stěhovala jsem se hodně. Vyrůstala jsem v Praze ve Vršovicích. Prožila jsem tam dětství i mládí a nechala jsem tam hodně hezkých vzpomínek. S Prahou vás seznamovat nemusím. Prostě Praha je krásná, i když v poslední době mě děsí, co se tam všechno děje. Vraždy, znásilňování, spousta dopravních neštěstí, feťáci, různé jiné zvláštní živly a v poslední době i neschopní politici, co tam sedí na svých vyseděných místech a škodí.

Raději jsem se tedy odstěhovala do klidu a přírody, a to do Frymburku u Lipna. Krásný malý městys a překrásná příroda i jezero. Stále jsem se při svých procházkách touto krásou kochala. Hluboké lesy, kde je hodně hub, malin i borůvek. Prostě malý ráj. Když jsem nechtěla nikoho potkat a procházky využít k přemýšlení, bylo to možné. Užívala jsem si tedy klidu a krásy, jak jsem mohla. Lidí tam sice bylo opravdu méně než v Praze, ale zato hodně zvědavých. Kdo jsem, odkud jsem přišla? Z Prahy? No jo, Pražačka, ta má jiné moresy. V čem to chodí, jé, ona nosí šaty? To se sem přece nehodí atd.

Nemůžu říci, že by mě výrazně vzali mezi sebe. Byla jsem přece přistěhovalec, naplavenina. Trvalo mi docela dlouho je přesvědčit, že jsem úplně obyčejná a přátelská.
Městečko Frymburk se začalo vylepšovat, vyrostly tam další nové, krásné penziony. Okolo jezera vznikla stezka pro kolaře, bruslaře atd. Vzniklo také veliké wellness centrum s krásným bazénem. Turisté začali přijíždět stále více a v létě městečko úplně opanovali. Nejen, že v obchodě kvůli bohatým turistům najeli na jiné ceny, které sice bohatí turisté platili bez mrknutí oka, ale místní a důchodci zvláště se neradovali vůbec.
Jít jenom tak na procházku s pejskem kolem jezera nešlo, protože kola a brusle se vám vyhnout nehodlaly. Pro místní, obyčejné lidi se stávalo žití neúnosným.

Majitelé obchodů a penzionků se však radovali (budiž jim to přáno). Pokud přijedete do Frymburku jako turista na pár dní, budete opravdu nadšeni. I v zimě je tam hodně vyžití, a zvláště, když zamrzne Lipno a na jezeře se dá bruslit.
Některé důvody, a bylo jich více, mě donutily městečko opustit a přestěhovat se do Volyně. Je tady také hezky. Jezero sice žádné, ale vynahradí to říčka Volyňka, u které je opravdu krásně. Městečko je malé, ale malebné. Najdu tady opravdu všechno, co k životu potřebuji. Je tady tvrz a v ní muzeum, kde se dělají výstavy a zajímavé akce. Pořádá se toho tady docela dost pro důchodce. Je tu pro ně sportovní vyžití a pořádají se turistické pochody do okolí. Je tady kavárnička pro důchodce, kde se důchodci scházejí. Není to tady sice moc turistická oblast, a i ubytování dost chybí, ale když se přijedete podívat, bude se vám tady líbit.

PS: A já doufám, že se už stěhovat nebudu a dožiju zde. Už bych stejně nepřežila další prověřování místních, co jsem vlastně zač.

Autor: Hana Šimková