Jak se stáří někdy tváří

Autor článku: Hana Šimková Vážím si své pravé i levé ruky.

Pravá ruka je šikovná. Někdo má šikovnou ruku levou, ale těch je méně. Pravou rukou si potřásáme, když se potkáme, a pokud někdo uklouzne, snažíme se ho rukou zachytit. Někdo říká, že ten určitý člověk je jeho pravá ruka, což je divné, protože jsem nikdy nikoho neviděla, že by se v ruku změnil. „Vy máte ale šikovné ruce,“ lichotíme řemeslníkům, když nám přijdou něco opravit.

Někdo má i pravé ruce levé, což je divné. Je to hodně zamotané, a tak potom nevím, která je která. Někdo je po ruce, když ho potřebujeme, a to je příjemné, protože je někdy každá ruka dobrá. Pomocných rukou není nikdy dost. Někomu prý jdou ruce dozadu.

No, nikoho takového jsem ještě nepotkala. Mně jdou ruce hezky vychovaně podél těla. Někdo má ruce dokonce zlaté, ale to musí být hodně těžké. Možná by stačily pozlacené.
Když si chce muž vzíti ženu za manželku, jde rodiče požádat o její ruku. Oni mu ji dají ale vždycky celou. Nevím, co by dělal s rukou. Ruka také krásně hladí a já mám takový dojem, že bychom se měli hladit stále a na potkání. Na co si ruku podávat? Někdy je taková nepříjemná, jako leklá ryba, nebo lepkavá. Klepeme si rukou na čelo, když chceme vyjádřit, že je někdo málo chytrý. Prostě obě ruce jsou důležité. Někdo nám chce i z ruky vyložit osud, ale to já nechci. Co kdybych se dozvěděla něco ošklivého.

Někteří i ručně pracují a uživí rukama celou rodinu. Ruce si musíme chránit, a nejenom rukavicemi. I já vám nabízím pomocnou ruku, jestli to budete chtít využít. Také vám rukou mávám a zdravím. Tak se mějte hezky a svých rukou si považujte.

Autor: Hana Šimková