Co žena nikdy neřekne a muž nikdy neudělá

Autor článku: Irena Fuchsová Když na recepci na Samosu ztratili ovladač na vlny.

Bylo to nepříjemné, ale nedalo se nic dělat. Vlny prostě byly furt. Jinak je prý na dvacet minut vypínají. Když ovšem mají ovladač na vlny, že?!

Někdo do moře vlezl, ale zbabělci, jako například já, seděli na lehátku pod slunečníkem a pozorovali okolí.
Té české rodinky jsem si všimla hned první den v jídelně.
Starší syn (11) zvědavě pozoroval matku i otce.
Mladší (8) pozoroval jenom otce, jako by ho viděl po dlouhé době.
Matka (40), silnější a hezká, byla dost nejistá – z otce i z neznámého prostředí.
Otec (50) byl v pohodě a zdálo se, že nikoho z těch tří nevnímá.
Druhý den trvala nejistota všech tří i na pláži.

Třetí den matka rozkvetla. Už jí bylo všechno jasné. Kde mají pokoj. Kudy do jídelny. Jaké vybrat jídlo. Kde si natočí džus a připraví kávu nebo čaj. Kudy na pláž. Komu a kolik zaplatí za lehátko.
Nosila se po jídelně jako královna a jako královně jí to slušelo.
Otec začal vnímat syny, hrál s nimi ping-pong, i když ho bolela noha a pravděpodobně ho čeká operace kolena nebo kyčelního kloubu, ve vodě si všichni házeli míčem, plavali. Všichni čtyři se stále drželi spokojeně u sebe a matka se otce co chvíli majetnicky dotýkala…
I třicetiletí němečtí manželé byli pořád spolu. Ona malá a souměrně baculatá, na břiše a na boku dvě velké jizvy. On z ní nespouštěl zamilované oči. Ona se občas nenápadně a smutně podívala po malých dětech.
No jo… někdy nemůžeme mít všechno.

Pak se do vln vrhla řecká rodinka. Hubený otec a jeho pět dětí. 12, 11, 10, 5 a jeden rok. Toho ročního držel v náručí. Děti uměly perfektně plavat, a hrály si kolem otce, kterému nic neušlo. Stačilo, aby nejstarší dceři ukázal na vrchní díl plavek. který se jí nahoře trochu posunul, a ona si ho poslušně narovnala. Volali vesele na matku, ale ta za nimi do vody nešla. Odpočívala. Ani se jí nedivím.
Všimla jsem si, že Řekové mají často hodně dětí. A otcové se jim věnují. A rádi. Alespoň ti na „naší“ pláži.
Pětiletý český kluk, který pořád něco jedl a podle toho vypadal, stál na kraji moře a kopal do vln, které se proti němu s mořskou pravidelností a urputností vrhaly. Kopání mu za chvíli nestačilo, tak začal na vlny házet šutry. Jeho stejně vypasený otec, se po něm líně otočil.
„Jen počkej, moře se nasere, chytí tě za prdel a pořádně tě namočí!“
Inspiroval mě. Řekla jsem si, že se přece jenom půjdu na kraj namočit a poslala jsem pana Fuchse na pokoj, aby mi přinesl černou podprsenku od druhých plavek, abych si, až sundám tuhle namočenou, oblékla suchou, černou od druhých plavek, pro kterou jsem ho poslala.
„A zeptej se, jestli už našli ten ovladač na vlny,“ zavolala jsem za ním, a šla jsem na kraj moře. Když jsem se dostatečně namočila, a vrátila se na lehátko, přišel i pan Fuchs. Ovladač prý ještě nenašli, řekl, a pak mi místo černé podprsenky od druhých plavek, podal příšerné černé plavky vcelku, které jsem neměla ani jednou na sobě, protože jsem je do kufru zabalila jenom proto, že mi bylo líto, nechávat je doma samotné.

Autorka: Irena Fuchsová