Co žena nikdy neřekne a muž nikdy neudělá

Autor článku: Irena Fuchsová Co je lepší než orgasmus.

Pochvala. A víte proč? Protože v nás vydrží déle. Hřeje nás déle. Když si vzpomeneme na to, jak nás někdo pochválil, zavibruje to v nás s daleko větší intenzitou, než když si vzpomeneme na orgasmus, byť byl sebekrásnější.
Nebo znáte něco lepšího? Mně přijde pochvala opravdu jako jedna z věcí, která je lepší než orgasmus. Toužíme po ní. Chceme ji furt a furt! Uděláme pro ni všechno! A všichni dobře víme, že síla pochvaly, její trvanlivost, její důležitost, se odvíjí od toho, KDO nás pochválí! A za co. A před kým.
Óóó… pochvala je prostě úžasná! Kam se na ni hrabe orgasmus!

Nepopírám, že orgasmus je nádherný, je to jízda na saních po sněhové plání, let vzduchem, splývání s vlnami, ale bývá záležitostí většinou dvou lidí, a je jedno, jestli mají v danou chvíli orgasmus oba nebo jenom jeden.
Když ale srovnáte orgasmus s pochvalou, pronesenou před více lidmi, s pochvalou, která je konkrétní a týká se jenom vás – to je, panečku, úplně jiná slast!
Teď mě napadá, že masturbace je vlastně taková naše samochvála. Na chvíli se potěšíme, ať už si nadělíme orgasmus, nebo sami sebe za něco pochválíme. Uděláme si na chvíli radost, ale jinak nic. Nula. Jak říkám, radost na chvíli.

Ale když nás někdo pochválí, a ještě k tomu před lidmi, to je, panečku, teprve jízda na saních po sněhové plání, let vzduchem, splývání s vlnami! Taková veřejná pochvala je jako bezedný důl, kde se těží radost. Pořád těžíme, a radosti neubývá.
Nikdy mě nenapadlo, že budu srovnávat orgasmus s pochvalou. Nikdy. Musela jsem odletět na Samos, aby mě to trklo!

Byl tam mladý muž, který uklízel na pláži a v hotelu. Chodil zakaboněný, s hlavou dolů, ale uklízel dobře. Viděl, co má uklidit, na rozdíl od některých uklízečů, které pozoruju na ulicích v Kolíně nebo v Praze. Čekala jsem, kdy se na mě podívá, abych ho pochválila, ale on se na nikoho nedíval.
Až jednou! Šel po pláži kolem mého lehátka, sehnul se pro nějakou pecku, a úplnou náhodou se na mě podíval a já zvedla pochvalně palec a řekla jsem, super! A ještě jsem na něj ukázala, aby mu bylo jasné, že zvednutý palec a super, patří jemu.

A ten zakaboněný mladý muž se rozzářil! Nikdy jsem neviděla tak rychlou změnu zakaboněného obličeje, v obličej rozzářený! Nikdy!
Prosím vás, nechte toho! Nezesměšňujte to, ano? Jako bych vás slyšela. To musíte hned všechno ničit?
Prostě se rozzářil a od té doby mě zdravil a usmíval se. A usmíval se nejenom na mě! On se usmíval furt! A jako by vyrostl! Vážně! Toho, jak mě zdraví, si všiml i pan Fuchs, a když jsem mu řekla, proč mě začal zdravit, jen kroutil hlavou.
Jednou jel tenhle mladý muž na malém nákladním autě kolem hotelu a z dálky na mě mával a zdravil mě. A i kdybychom se viděli desetkrát za den, vždycky se na mě usmál a já na něho. A někdy jsme se viděli i víckrát, protože byl v hotelu od rána do večera.

Večer před odjezdem jsem seděla před hotelem a čekala jsem na pana Fuchse, který jel na výlet do Turecka. Všimla jsem si na protějším chodníku dívky, která na někoho také čekala. Byla taková obyčejná. Nevýstřední. A trpělivá.

Pak vyšel z hotelu ten můj usměvavý mladý muž, všiml si mě, zamávali jsme na sebe, a on šel k té dívce, podal jí nějaké pití, něco jí řekl, ona se na mě podívala, a pak šli spolu na pláž, on skládal slunečníky, ona mu pomáhala rovnat lehátka a pořád si spolu povídali.

A já, protože jsem sentimentální, romantická a senilní staroba, jsem si hrdě řekla, vidíš, a to je všechno díky tomu, žes ho pochválila! On se rozradostnil, prorostl sebevědomím a vyrostl odvahou, a díky tomu našel i cestu k té dívce, která vypadá, že je šťastná, že cestu konečně našel a tak ti dva mladí lidé, díky tobě, starobo, jsou teď spolu…
Mrzí mě jediné. Že jsem se ho nezeptala, jak se jmenuje. Jeho jméno mi tady chybí. Byla by to krásná tečka.

Autorka: Irena Fuchsová