Co žena nikdy neřekne a muž nikdy neudělá

Autor článku: Irena Fuchsová Doma na pláži.

Na pláži, kam chodíme o dovolené každý den, se chováme stejně – ať je to pláž u moře, zákoutí u lomu, louka u rybníku či plovárna ve městě. Hned první den si tam vybereme své místo a na to se pak denně vracíme…
Bylo mi dvacet let, když jsem se v létě chodila denně koupat do zatopeného lomu za kolínskou elektrárnou, kousek od Labe. Pracovala jsem tehdy v kolínském divadle a měla jsem skoro dva měsíce prázdnin, tak vím dobře, o čem píšu.

Své místo jsem si vybrala na vyvýšeném kopečku, odkud jsem měla přehled po celém našem kousku travnaté pláže, kam se pohodlně vešlo zhruba patnáct dek či ručníků stálých návštěvníků. Skoro denně jsme tam chodili my, co jsme pracovali v divadle nebo ti, co měli právě dovolenou nebo prázdniny, nechyběli rodiče s dětmi, invalidní důchodci i důchodci starobní. Ti, co pracovali, přicházeli odpoledne po práci, nebo se přijeli vykoupat během dne a zase se do práce vrátili.

Každý den jsme si všichni lehali na svá místa. Nikdy by nás nenapadlo, lehnout si na místo někoho jiného. Když se občas stalo, že na našem místě ležel neznámý vetřelec, celá pláž s námi sympatizovala a velkoryse nám dělala místo vedle sebe.

Přiznám se, že se mi to občas i líbilo – vyměnit své stálé místo na vyvýšeném kopečku za jiné, nové, vedle jiné deky a jiného ručníku. Nicméně, druhý den, když moje místo bylo volné, jsem šla zase tam, protože tam jsem byla doma. Tam jsem věděla, že v poledne, až to bude nejvíc pražit, na mě půjde stín stromu u cestičky, znala jsem tam každý drn pod dekou, měla jsem to blízko do vody, a když jsem si lehla, mohla jsem si sundat podprsenku od plavek a opalovat se nahoře bez, protože kolem mě byla vysoká tráva a nebylo na mě odnikud vidět…

Dlouhé roky jsem si na tuhle zkušenost nevzpomněla. Připomněla se mi letos na Rhodosu, kde jsem byla s dcerou. Už první den, kdy jsme přišly k večeru na pláž, jsme si vybraly ve druhé řadě od moře, dvě lehátka se slunečníkem. I když jsem souhlasila, Rita inženýrka, mi výběr vysvětlila racionálně.
„Když budeme ležet hned u moře, budou před námi chodit lidi. Tady je větší klid.“
Je pravda, že jsme druhý den zjistily, že lidé chodí za námi, protože jsme ležely blízko sprchy, ale to už jsme byly na svém místě zabydlené a nestěhovaly bychom se, ani kdyby řecké trakaře z nebe padaly! A navíc, mít sprchu za zády, bylo praktické.

Před námi v první řadě ležel Rus a jeho žena, vpravo od nich ležela Ruska ve velikém klobouku, a vedle ní další ruští manželé. My měly po levé ruce českou rodinu s velkými dětmi, a po pravé straně druhou českou rodinu, s dětmi malými. A tahle naše česko – ruská skupinka, nejenom že zůstala celý týden stejná, ale denně si lehala na stejná lehátka, pod stejný slunečník.

Už druhý den jsme se na sebe všichni usmívali, třetí den jsme se zdravili, s českými ženami jsme občas něco prohodily, a když jsem chodila do moře kolem Rusů, promlouvala jsem s nimi tak zdatně, že se Rita začala zajímat, co znamená pažalsta, spasíbo a óčeň. A když mi čtvrtý den ukázala Ruska ve velikém klobouku zvednutý palec na znamení uznání, jak statečně se svojí nohou po dětské obrně lezu do moře a z moře, věděla jsem, že se mi po nich všech bude stýskat.

Autorka: Irena Fuchsová