Co žena nikdy neřekne a muž nikdy neudělá

Autor článku: Irena Fuchsová My si hráli na doktory.

Také jsme si hráli na školu. Nebo na tátu a mámu. A také na válku. Někdo byl Němec, jiný Rus. Nebo jsme si hráli na nakupování. Tohle všechno patřilo do našeho dětského života. Možná se někteří podivíte, ale i v dnešní době si děti hrají podobně. Například na mámu a tátu.
Tenhle příběh jsem se dozvěděla od své blízké rodiny, ale víc prozradit nesmím, takže jsem změnila jména i věk.

Účastníci hry na mámu a tátu, byli čtyři. Čtyři kamarádi.
Dvanáctiletá Věrka hrála mámu.
Stejně starý Pavel byl táta.

Šestiletá Veronika hrála jejich dítě.
„A ty, cos hrála ty,“ zeptala se maminka třináctileté Magdy, která přišla před chvílí domů a rozčíleně vykřikovala, že s Věrkou skončila, že s ní už nikdy nepromluví a hlavně si s ní už nikdy nebude hrát na mámu a tátu!
„Já byla milenka táty. Máma dala dítě spát a šla na noční směnu. A já přišla za tátou.“ Maminka se zarazila, ale nedala na sobě nic znát a statečně se zeptala, co dělali.

„Nic. Povídali jsme si,“ odpověděla Magda a pokračovala. „A najednou slyšíme, jak máma za dveřmi říká, tak to vám děkuju, paní vedoucí, že jste mě pustila z práce dřív. Tak to já hned běžím domů za tátou a za dítětem. A vrazila dovnitř, zařvala, ty kurvo! a vrazila mi takovou facku, až se mi zatmělo před očima… Mami, řekni, je normální?! Nemluvím s ní. Asi stokrát se mi omlouvala, ale to ona se omlouvá vždycky, když něco vyvede.“
Také vás napadlo, jak jsou dnešní děti jiné, než jsme byli my? Čím ono to asi bude.

Autorka: Irena Fuchsová