Jak se stáří někdy tváří

Autor článku: Hana Šimková Poznej stáří.

Stáří se pozná docela dobře. Za prvé, vrásky a jiné svraskliny, za druhé je to slyšet – praskají klouby. Ale to je to nejmenší, čím se stáří začíná projevovat.

Všichni stáří poznáme, ale nesmyslně se k němu nechceme hlásit. Je zajímavé, že mladý člověk si vždycky myslí, že se ho stáří netýká. Zdá se mu, že je ta doba daleko, že se tím nemusí zabývat. Omyl! Každý by se měl na stáří připravit, aby ho tak moc nepřekvapilo. Stárnout se má důstojně. Nesmíme zpanikařit a musíme se začít bránit. No jo, ale ono to nejde!

Stáří však může být hezké, když se s ním smíříme. Oblékáme a chováme se přiměřeně a je z nás milá, hezká babička, která hladí pohledem i toho fracka, co ji málem shodil ze schodů, když se těžce belhala do tramvaje. „Chlapče, pustíš babičku sednout?“ usmívá se babička a fracek odpoví, že ho to ani nenapadne. Babička zesmutní, opře se o hůl a statečně se snaží, aby neupadla.

Tak na tomto místě uděláme přestávku. Tady je opravdu něco špatně. Ale zajímá to někoho? Nezajímá. Chlapec se rozhlédne, jak byl okolím zaregistrován, protože si připadá statečně. Lidé středního věku se choulí do sebe a dělají, že jsou neviditelní. Nechtějí si s mládím nic začínat, protože mládí je silnější.
Statečný chlapec a ostatní mladí sedí a pilně esemeskují, telefonují a nevnímají. „Ti staří nás jenom zdržují. Musíme být přece čerství do naší důležité práce.“ Staří lidé s berlemi a holemi stojí nad mladými a v duchu je litují. Chudáci, musí těžce pracovat a vydělávat na naše důchody.

Pokud ještě chodíme křepce, radujeme se, protože můžeme chodit pěšky a dopravním prostředkům se vyhneme. Držíme se se stařečkem za ruce a společně navštívíme hodného pana doktora. V čekárně prohodíme několik milých, zasvěcených slov o svých chorobách s ostatními staříky. Náš hodný pan doktor nám změří tlak, proklepe nás, napíše spoustu receptů, aby nás ještě chvíli udržel při životě a po zaplacení poplatků křepce vyběhneme do nejbližší lékárny, kde se rozšoupneme.
Spočítáme si, kolik nám zbude peněz z důchodu a do konce měsíce držíme hladovku. Ta nám určitě prospěje. Zpříjemníme si dny do dalšího důchodu tím, že jezdíme tramvají z konečné na konečnou, abychom se zahřáli. Jízdenky už platit nemusíme, protože jsme už věkem osvobozeni.

Nenudíme se. Večer máme milou návštěvu. Přichází náš mladý pan domácí a oznámí nám, že nájem se opět zvyšuje. Je nám ho líto, protože nemá ani čas zdržet se na kávu. Asi ví, že už nám stejně došla.

Jdeme spát a těšíme se se stařečkem na nový den. Bude prý svítit slunce a my si půjdeme vyhřát své staré kosti do parku. Ptáčkům nemáme co nadrobit, protože už jsme si všechno nadrobili do ranní bryndy. No co, stejně jim tady nechávají děti své svačiny, protože jim svačiny od rodičů nechutnají. Raději si zajdou za své tučné kapesné, koupit něco do „mekáče“. Koukáme, jak jsou ty dnešní děti pěkně kulaťoučké. Chudáci ale zdraví nemají moc dobré. Právě si píchají takovou injekci. Asi léky. To je jasné, nemají čas jít k lékaři. Pořád se musí hodně učit, aby byly chytré.

Sluníčko opravdu hřeje, ptáčci zpívají a my se se stařečkem začínáme těšit na další den. Ó, JAK SE MÁME!

PS: Prosím, je to nadsázka, ne vlastní zkušenost. I když…

Autor: Hana Šimková