Jak se stáří někdy tváří

Autor článku: Hana Šimková Špatně nasazená hlava.

„Pane doktore, mám pocit, že mám špatně nasazenou hlavu, a ještě ke všemu s ní nemůžu hýbat,“ povídám ortopédovi, ke kterému jsem dostala doporučení. Poslal mě na rentgen a po prohlídce snímku řekl, že tak strašnou artrózu ještě ve svém věku neviděl (a byl určitě ještě starší než já).

Jsem sice ráda, že mám prvenství, ale co s tím? „Nic moc,“ odtušil. „Budete cvičit a dám vám nějaké prášky na bolest.“ Jak mám cvičit s hlavou, která se tváří, že není moje a že mi sedí na krku jenom nedopatřením?
„Také mi zvoní v uších, může to být od krční páteře?“ ptám se.
„Ano,“ říká doktor, „a s tím se také nedá nic dělat. Znám lidi, co se z toho zbláznili.“
To jsem tedy ráda, že já ještě ne, i když k tomu nemám daleko. Odcházím a skoro nedávám pozor na cestu. Přemýšlím, co s tím. Doktoři tedy nepomohou a zbláznit se nechci. Ještě ke všemu mě začíná bolet noha a žaludek. To poslední asi hlady, protože jsem ráno ani nesnídala, abych k doktorovi nepřišla pozdě. Ono to však stejně bylo jedno. Lidí tam byly mraky, a tak jsem tam seděla tři hodiny.

Doufám, že všichni neodcházeli tak povzbuzeni jako já. Taková ztráta času. To jsem raději měla jít na procházku do přírody. Je to zdravější a určitě z toho nechytím takovou chandru, jako u toho doktora. No jo, příroda, ale co bolavá noha?

Došourám se domů a konečně se najím. Hned je mi lépe i bez prášků. Pejsek na mě kouká a chce na procházku. Co dělat. Snažím se nevnímat nohu a jdu do blízkého parku, který nám tak zrevitalizovali, že vůbec není k poznání. Zvoní mi v uších, ale já i přes to slyším zpěv ptáků. Po cestě míjím rozkvetlý šeřík, který krásně voní. Přece takovou krásu a svého pejska neopustím a nenechám se zavřít do blázince se zvoněním v uších.

Namlouvám si tedy, že slyším krásnou hudbu a jediná já jsem tím poctěná, abych ji slyšela. Ulevuje se mi. Přecházím ulici a jak jsem zaneprázdněná hudbou v uších, málem nás s pejskem přejede auto. Trhnu leknutím hlavou a ona se k mému úžasu posadila správně na krk a už se i otáčí! No vida. Jedna procházka se psem a já jsem skoro uzdravená.

Příště už se spolehnu více sama na sebe a doktory se budu snažit vynechávat. Někde jsem stejně četla, že člověk má samoléčitelské schopnosti.

Autor: Hana Šimková