Co žena nikdy neřekne a muž nikdy neudělá

Autor článku: Irena Fuchsová Horor na chalupě.

V Činoherním klubu byly od pondělí generální zkoušky. V sobotu jsme sice dostali volno, ale v neděli nás čekala odpolední generálka.
„Až v pátek večer přijedu z Prahy, pojedeme na chalupu, v neděli dopoledne se vrátíme do Kolína, a já pojedu na zkoušku, co říkáš,“ navrhla jsem panu Fuchsovi, a ten souhlasil.

Po náročném týdnu a před pracovní nedělí, jsem se těšila, jak si na chalupě popovídám s kytičkami, občas nakrmím pana Fuchse a drsnosrstého jezevčíka Athose, napíšu fejeton o tom, jak se muži mylně domnívají, že po jejich odchodu či odjezdu z domova, smutníme a zoufáme si, a kromě všech těchto činností budu lenošit na sluníčku nebo v peřinách – to podle počasí.

Pan Fuchs si s sebou na chalupu vezl něco, co prý seká křoví nebo hodně vysokou trávu, na kterou jeho sekačka nestačí. Prý se to jmenuje křevořez.

Křevořez, podivila jsem se v duchu. To zní hodně krvelačně! Nahlas jsem ale neřekla nic, protože pan Fuchs se na první setkání s krvelačným křevořezem těšil. Muži jsou už takoví. Boj s neznámým, je pro ně radostná výzva.

Ale i já se těšila. Má novou hračku, bude si hrát, a já budu odpočívat.
Přijeli jsme, přendala jsem jídlo z proutěného koše do ledničky, vynesla jsem ven peřiny a hodila je přes bidlo, otevřela jsem všude okna, protože sluníčko krásně svítilo a venku bylo větší teplo než uvnitř, a chystala jsem se, jak si udělám kafe, zašiju se s ním na lavičku do chládku a přečtu si noviny, protože pan Fuchs zmizí s krvelačným křevořezem na konec pozemku, kde budou oba bojovat s vysokou trávou, jenomže… v tu chvíli začal horor.
„Hergot, co s tím je?!“
„To je krám!“
„Kde se to otevírá?!“
Dokud bojoval s krvelačnou bestií sám, byl klid. Držela jsem se v kuchyni, dala jsem odmočit brambory, ovařila jsem květák, udělala jsem si i to kafe, ale přesně jsem věděla, co bude dál.
A bylo.
„Pojď mi to podržet!“

Pan Fuchs se snažil krvelačnou bestii otevřít, aby zjistil, proč to něco, co je vevnitř, nenaskočí, ale bestie otevřít nešla. Potřeboval podržet dvířka, která měla jít lehce vysadit, ale ani se nepohnula. Chvíli jsem dvířka držela, pan Fuchs se je pokoušel otevřít, nadával na všechno, parlamentem počínaje a kvákajícími žábami u rybníčku konče a dvířka se během jeho nadávání najednou lehce otevřela a pan Fuchs si oddychl a začal nadávat na ty, kteří vyrobili tak jednoduchý uzávěr, že by nikoho nenapadlo, jak je jednoduchý…

Nenápadně jsem se vytratila zpátky ke květáku, který se už ovařil, vyndala jsem ho, aby vystydl, chvíli jsem přemýšlela, jestli mám vyzkoušet, co se stane, když do vody, kde jsem ovařila květák, dám vařit brambory, ale protože krvelačná bestie pořád ještě nenastartovala, řekla jsem si, že experimentovat nebudu, připravila jsem si strouhánku na obalení květáku a šla jsem se zeptat, co bude krotitel krvelačné bestie chtít k obědu.
„Dělám brambory. Chceš k nim vepřové nebo kuřecí?“

Naštvaně mi odpověděl přesně tak, jak jsem čekala.
„Nechci maso! Furt jenom maso! To neumíš udělat něco jiného? Třeba květák?“
Když viděl, jak mě jeho chuť na květák znejistěla, nálada se mu trochu zlepšila. Aby se mu zlepšila ještě víc, nešťastně jsem vzdychla, proboha, kde já teď vezmu květák, a pak jsem se vrátila do kuchyně, obalila jsem květák, uvařila brambory a pak jsem se na krvelačnou bestii a pana Fuchse koukala za záclonou a v duchu jsem klela.
Sakra, sakra, sakra. Takové krásné dopoledne jsem měla naplánované! A ono se stane tohle! Sakra, sakra…
„Hu… huhu… huhuhu… huhuhuhu… húúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúú.“
Naskočila! Krvelačná bestie konečně naskočila! Pan Fuchs se vítězně podíval do okna, protože věděl, že ho pozoruju, já vystrčila zpoza záclony ruku se zvednutým palcem, a on konečně s tou řvoucí krvelačnou bestií spokojeně odkráčel daleko, daleko od chalupy.
Horor skončil.

Autorka: Irena Fuchsová