Jak se stáří někdy tváří

Autor článku: Hana Šimková Praštěná popelnicí.

Tak jsem ráno šla, po dlouhém přemlouvání sama sebe, protože v tomhle počasí se mi nechce ani před dům, vynést odpadkový koš. Byl plný a když se mi tam nevešel už ani papírový kapesníček, se kterým jsem si utírala červený nos napadený rýmou, tak se nedalo opravdu nic dělat. Prší!!! Jak taky jinak.

Počasí se nám mstí za naše hříchy. Pospíchám těch několik kroků k popelnici, protože prší hodně. Popelnice je pod stříškou a ven ji musím dostat já, abych tam odpadky mohla hodit. Jsem vzteklá, protože popelnice se zpěčuje a nechce mi vyjít vstříc. Trhnu za ni a ona vyjede. Odklopím víko a házím tam odpadky z přetékajícího koše.

Podívám se do popelnice, jestli tam odpad správně padá a v tom buch! Víko popelnice, která jsem odklopila jen napůl, mi padá na hlavu. Ležím v kaluži a nechápu. Z hlavy mi crčí krev. Přibíhá soused, který mé zápolení s popelnicí pobaveně sledoval z okna a odváží mě v teplácích a bačkorách na pohotovost. „Co se vám stalo?“ ptá se soucitně lékař, když se mi chystá zašít rozbitou hlavu. „Praštilo mě víko popelnice.“ Doktor nenápadně přejede pohledem můj úbor a zaslechnu, jak sestřičce šeptl: „Chudák ženská.“

Jelikož bydlím v malé vesničce, rozneslo se to rychle. Lidé mě druhý den zastavují, soucitně se na mne dívají. No co, jsem praštěná popelnicí, a tak jim nic nevysvětluji, ani nevymlouvám. At mají o čem mluvit. Lepší, když vás litují, než když závidí.

To víte, malá vesnice.

Autor: Hana Šimková