Co žena nikdy neřekne a muž nikdy neudělá

Autor článku: Irena Fuchsová Zrůdnost místo kytice.

Fakt nevím, kdy v květinářství připravili první zrůdnou kytici, ze které do nebeské výšky čouhá kus rostliny, která krásou neoslní, ale může vypíchnout oko…
Tyto paskvily kytic začali dostávat před lety ke svým cenám, výherci nejrůznějších soutěží. Soutěží, které přenášely televize.
Proboha, hrozili se diváci před obrazovkami, který nemyslící skřet vymyslel tyhle příšerně velké kytice, které výherci ani neunesou, natož, aby byli za nimi vidět?!
Proboha, copak nikoho z lidí kolem téhle soutěže, nenapadlo, že herečka, která přijde převzít cenu, je slabá, protože je stará, a teď má držet nejenom cenu, ale ještě obrovskou kytici, ze které trčí šklebící se palice něčeho zeleného?!
Já být tou herečkou, řeknu, pojďte mi někdo to monstrum podržet, a když mi ho nevrátíte, budu ráda!
Zrůdnost. Z nádherných, jednoduchých, vázaných kytic, se staly přes noc zrůdnosti, kterými se zavalila všechna květinářství, protože to přece bylo v televizi! Takové kytice se přece dávaly hééércům! Čím zrůdnější, tím lepší!
Rychlostí blesku se toho chytili všichni vazači pugétů po celé republice, a vnucují nám tato monstra a jenom my, silní, odmítáme.
„NE! Tohle nechci! Tohle také ne! NIC mi tam nepřidávejte. Chci DVĚ růže,“ řeknu tvrdě, a perverzní vazačka květin se ušklíbne.
„Ale, paní, dvě se nedávají, dává se buď jedna nebo tři,“ zaskřehotá pohrdavě a dál s chutí przní nádherné, velké, zelené listy kovovými svorkami, stáčí je násilně do roličky, nutí jim kovovými svorkami nepřirozený tvar, pak nejdelší příšernou kytku nechá trčet uprostřed a další květiny nastrká kolem ní, a kdyby je aspoň nechala tak, jak narostly, ale to ne, ona je stříhá, piluje, cvaká do nich prošívačkou, strká do nich dráty, brousí je a tluče do nich kladivem…

Já vím, kladivem ne. Ani je nebrousí.
Mám vztek. Ano, mám vztek na všechny perverzní vazače, kteří przní květiny po celé naší republice.
Mám vztek, protože jsem dostala obrovskou kytici, kterou vyrobila jedna z prznitelů a já ji doma položila na stůl, odmotala jsem z ní dva metry železných drátů, vytahala dvacet kovových svorek, pak jsem zkrátila tu dlouhou, vyčuhující zrůdnost, a udělala jsem z té jedné zprzněné kytice, tři obyčejné, železem nešramotící kytičky, roznesla jsem je ve třech vázách po bytě a pak jsem šla napsat tenhle článek.

Autorka: Irena Fuchsová