Co žena nikdy neřekne a muž nikdy neudělá

Autor článku: Irena Fuchsová „Tak, babi, dem se koupat!“ To čeká nás všechny.

A je jedno, jestli se jmenujeme Marta Matějková, Věra Novotná, Zdeněk Jandák či Pavel Novák. Je úplně jedno, jaké jsme měli profese. Je jedno, jak důležití pro druhé, jsme v životě byli. Co jsme celý život dělali.
Úřednice v pojišťovně? Prodavačka v pekárně? Učitel? Projektant? Zedník?

Dneska, po deváté hodině, když jsem přišla do Činoherního klubu, jsem zavolala mamince (*1922). Tenhle čas je totiž ideální. Když jí zavolám před polednem, vaří. Když odpoledne, vzbudím ji. Když večer, dívá se na televizi. Někdy mi zavolá přes den sama, a když se ustrašeně zeptám, proč volá, rozzlobí se.
„Proč, proč! Volám ti, abys mi večer nevolala, mám seriál.“
Prostě po deváté hodině je to nejlepší. To je u ní veselo. Pošta jí nosí její oblíbený BLESK, který jsem jí předplatila už před deseti lety, a pečovatelská služba jí vozí obědy.
„Ahoj, mami! Irena. Tak jak je,“ začala jsem rozhovor.
„Ále… teď tady byl elektrikář, měnil nám hodiny, paní Šmejcká mi přinesla nákup, přivezli mi oběd, a ještě jsem ani neměla čas na BLESK…“
Její hlas zněl smutně.
„Stalo se něco, mami?“
„Nic. Nohy mě bolí… nemůžu chodit…“
„Mami, ale to je normální! Není ti dvacet! Bude ti devadesát tři!“
„Ale já nechci!“
Zarazila jsem se. Maminka nepatří k ženám, které neumí stárnout.
„Co nechceš?“
„Ten elektrikář mi řekl, já vám, babičko, zamknu, a klíče vám dám na okno! Mě to uráží! Nejsem žádná babička! Tak jsem mu to řekla! Nejsem žádná babička! A on se hned omlouval, že to tak nemyslel…“

Chápala jsem ji. Nikdy bych starému člověku, který není mým dědečkem či babičkou, takhle neřekla. Proč bych to dělala? Není to můj dědeček. Není to moje babička. Staří lidé mají svá jména. Svůj život. Svou důstojnost. To jsem věděla odmalička. A zrovna tak jsem odmalička věděla, že staré lidi uráží, když se jim neřekne jménem, ale řekne se jim, babi. Nebo, dědo. Degraduje je to. Strká je to do anonymity stáří a samoty.
Proč se v některých nemocnicích, v některých domovech důchodců, v některých penzionech pro seniory, proč se tady všude, některým pacientům a některým klientům říká, babi, dědo?
„Tak, babi, jdeme se koupat!“
„Dědo, najíme se!“
„Dáme čistou noční košili, babi?“
„Dědo, jdeme do koupelny!“
Říká se jim tak proto, že je to pohodlné. Jednodušší. Kdo by se furt koukal na jmenovky u postele. Kdo by si
furt pamatoval všechna jména. Vždyť jsou to staří lidé! Už nic nechápou! Nevnímají! Neslyší! Nevidí! Tak jim budeme říkat, babi! Budeme jim říkat, dědo!

První postel, desátá, dvacátá. První pokoj, druhý, dvanáctý.
A furt, babi. Furt, dědo. Furt.

Kolik mi mohlo být? Asi pět let. Byl rok 1955 a já byla na hřbitově s mojí babičkou (*1898). Stály jsme u hrobu mého dědečka, jejího manžela. Zemřel v roce 1948. Byl ochotnický režisér, herec, autor divadelních her. Ale také byl holič.

A babička mi začala vypravovat, jak chodil do nemocnice holit a stříhat pacienty. A jak znal všechny jménem. A jak se k nim choval s úctou. Choval se k nim stejně, jako se k nim choval celý život. Jako by neleželi nemohoucí v nemocniční posteli, ale byli u něho, v holičském krámku.
„Jednou holil pana notáře Kratochvíla,“ vzpomínala babička a vzala mě za ruku. „Chodil k nám do krámku celý život, ale teď byl už dlouho v nemocnici. Povídali si, vzpomínali, a když děda odcházel, pan notář ho chytil za ruku.
„Pane Červíne,“ řekl mu, „vy jste mi vrátil důstojnost. Díky vám se zase cítím jako člověk. Tady mi všichni říkají, dědo. Ale já nejsem jejich děda. Uráží mě to.“

Autorka: Irena Fuchsová