Co žena nikdy neřekne a muž nikdy neudělá

Autor článku: Irena Fuchsová Čím víc podstrojujeme, tím více pohrdámeVyhazujte nepotřebné věci. Anebo radši ne!

Ono se to hezky řekne, nedělejte si ze skříně skladiště! Když něco nenosíte rok, dva, tak to už nebudete nosit nikdy. Zbavte se toho! Udělejte si ve skříni místo! Chtěla bych vidět skříň toho, kdo nám tohle radí!
Koncem osmdesátých let jsem vyhodila mezi mnoha věcmi i batikované šaty. Byly nádherné, jely se mnou na třítýdenní dovolenou do Bulharska, a byly to jediné šaty, které jsem s sebou měla. Nosila jsem je do jídelny, střídala jsem k nim různé šály a všemožné ozdoby, zavěšené na kůžičkách kolem krku a po čtrnácti dnech mi šestnáctiletý mladík, který u našeho stolu seděl se svým otcem, složil nejkrásnější poklonu mého života.
„Vy tady musíte mít aspoň tři kufry! Každý den máte jiné šaty!“

Důvěrně vám prozradím, že to nebyly šaty, ale noční košile, batikou v šaty proměněná. Za další tři roky nošení se mnou ještě jely k Balatonu a po dalších dvou letech, kdy se už nedaly nosit venku, jsem je nosila doma, s tričkem nebo svetrem. A pak jsem je, koncem osmdesátých let, vyhodila.

Nedávno jsem si prohlížela fotografie a našla jsem jednu od Balatonu, jak jsme s dětmi na trhu, já mám na sobě batikovanou noční košili, a na hlavu jsem si u jednoho stánku půjčila čepici z liščí kožešiny, kombinovanou s kůží. Byla jsem opálená a s chlupatou čepicí z lišky a v batikované noční košili, jsem vypadala jako reklama na balatonské léto. Pocítila jsem strašnou chuť, znovu ty šaty vidět. Sáhnout si na ně. Děti jsou už velké, čepice zůstala na tržišti, ale ty šaty přece mám! Kde já je mám? Na smutek, který mě zaplavil, když jsem si uvědomila, že jsem je vyhodila, zapomenu, až seženu v sekáči podobnou noční košili a nabatikuju ji…
Podobné jsem to měla s jedním hnědým svetrem. Měl dlouhé rukávy, byl příjemně volný a končil nad pupíkem. Je to svetr a není to svetr, říkala jsem si. Pryč s ním.

Když po letech přišly do módy vrstvy oblečení, zajásala jsem. Mám tolik tílek a triček, ze kterých mi koukají špeky, ale když si přes ně vezmu ten hnědý svetr nad pupík, kolem krku šátek, špeky schovám a budu připravená pro červený koberec v Karlových Varech…
Je to už asi patnáct let, co jsem ho vyhodila a pořád ho vidím před očima, broučka mého hnědého, krutě vyhozeného…

Nedávno došlo i na pana Fuchse. Chtěl vyhodit žluté tričko, které ode mě dostal před pěti lety. Koupila jsem mu ho, protože se mi líbil nápis, DENNĚ MOHU POTĚŠIT JEN JEDNOHO ČLOVĚKA. DNES NENÍ TVŮJ DEN. A ZÍTRA TO TAKY VYPADÁ BLEDĚ.

V té době se mi zdálo, že nápis přesně vystihuje nálady, které ke mně pan Fuchs vysílá. Zatímco já byla dárkem nadšená, panu Fuchsovi se nelíbilo tričko ani nápis, a rozhodl se, že tričko zničí tím, že ho bude pořád nosit. Uběhlo pět let a padl rozsudek.

„Už ho vyhoď. Je strašné. Už ho nechci. Rozstříhej ho na hadry.“
Odmítla jsem provést popravu, a doporučila mu, aby ho rozstříhal sám. Nechtěl. Počkala jsem tedy, až odešel, a pak jsem tričko rozstříhala. Ale ten nápis, ten nápis jsem vystřihla a… schovala.

Autorka: Irena Fuchsová