Gauneři

Autor článku: Jiří Vodička Ráno si mne zavolal Močka.Ty pít tópše dochór, šišlal tu jeho hatmatilkou Česko, Německého jazyka.Nócha už tópra, tópše ty kurýrófal,ty mi óšetšit nócha a pak jít do špitál k až na chirurg a tam fásovat ten léka.

A já jsem opět opakoval tu včerejší proceduru s jeho nohami a potom jsem se vydal do místního špitálu.Bylo nádherné ráno a já jsem si to šlapal v dobré náladě ulicí, od zdymadel nad kterými stál ten nádherný zámeček mýdlového krále v kterém jsem měl být více poárijštěn.Šlapal jsem si to k městské nemocnici s výbavou a pokyny od Valdy, který mne ještě večer informoval o všem, co by mne mohlo pomoci a stejně o tom coby mě mohlo poškodit, až jsem se objevil u vrátnice do špitálu, kde mě uvítal pohled na klimbajícího dědu, v bílém voskovaném nemocničním ušáku.Zaťukal jsem na okénko vrátnice,velice jemně abych dědulu nevyplašil, načeš si ten pohádkový dědeček pozvedl jedno víčko očka, mile se na mne pousmál pod bělostným vousem a pokynul mi ukazováčkem. Pojď do vrátnice!Hledáš něco mladej? Zeptal se příjemným hlasem pohádkového dědečka.

Nesu Vám pozdrav od Valdy a tůhle máte tabáček a podával jsem mu paklík tabáku kterým mne vybavil Valda.Hmm,hmm jako vždycky ten nejlepší, děda si přivoněl k paklíku s tabákem.To bych rád věděl, kam na to ten chlap chodí, děda si broukal pod vousy,nacpával fajfčičku a přitom mi dával vědomosti o špitálním personálu, neboť jako vždy a všude uklízečky a vrátný znají o místních poměrech co nejvíce.Potom mě děda nasměroval na chíru jak jsme v hantýrce studentů nazývali můj oblíbený obor chirurgie, který jsem studoval nežli mne přerušili studia v posledním ročníku a poslali sem na sever protektorátu.Známá vůně desinfekčních prostředků mne opět uvítala při vstupu do pavilónu nemocnice.Bílé pláště tlumený hovor,cinkání nástrojů, to ve mně probudilo vzpomínky na léta strávené v studentském prostředí při praxi v nemocničních zařízeních, kam jsem docházel během studií.

Otevřel jsem dveře na oddělení s nápisem chirurgie,kam jsem obdržel od Močky pověření a zůstal jsem stát mezi dveřmi.Nemohl jsem se pohnout ani nadechnout.Stálo to na druhém konci chodby lůžkového oddělení a zářilo to.Sluníčko, zářící blonďatá vílka s vlasy sahajícími až k pasu,taková o kterých jsem jako malý četl v pohádkách o princezničkách.To nádherné stvořeníčko přerovnávalo cosi na vozíku s léky a otočilo se ke mně, pohybem hlavy odhodila ty nádherné a neposlušné vlasy, které se jí nahrnuly do tváře a když mne ta pohádková kráska spatřila a upřela na mne nádherná obrovské kukadla,zamrazilo mne to po celém těle.Stál jsem mezi dveřmi,zkoprnělý jak solný sloup a sotva jsem se zmohl, vysoukat ze sebe, jen jaký si neurčitý pozdrav.Tak pojď dál a nestůj mezi dveřmi, zavolala na mne přes celou chodbu ztišeným hlasem a rozzářila se na mne něžným odzbrojujícím úsměvem.Ty přicházíš ze zámečku viď?Ujišťovala se.Jistě jsi ten študent medicíny, co si tam vyžádali pro gaunery jak klukům ze zámečku předzdívají.

A netvař se jak kakabus Jeníku říkají ti tak, že ano, zašveholila a já začal roztávat pod jejím v nádherným pohledem, který na mne působil jako omamný elixír.Já jsem Verunka a vzal si mne sem taťka na výpomoc, představila se mi a pojď ke mně blíž,já přece nekoušu,přibližovala se ke mně s vozíkem na léky aby si mne lépe prohlédla neboť jsem stál stále mezi dveřmi jak solný sloup neschopný pohybu a v ruce jsem měl držadlo tašky s nutriemi které pěstovali raubíři na zámečku a dodávali je jako delikatesku do nemocnice pro pacienty po těžkých operacích trávícího ústrojí.Tak pojď ke mně, já nekoušu jela jí pusa a když jsem se k ní přiblížil přitočila se ke mně, položila mi své běloučké sametové tlapky na ramena a zatlačila mne do křesla v prostoru pro návštěvy.Měla nádhernou voňavou blonďatou hřívíčku, jak pohádkový nebeský koníček a jak se mne dotkla pohladily mne její heboučké vlásky po tváři a zavoněly heřmánkem, až se mi zatmělo před očima.

Co je ti Jendo jsi nějak nesvůj, všimla si mého užaslého výrazu.Voní ti krásně vlásky, opět jsem hlesl s pohledem do jejích nádherných kukadel.To je Heřmánek řekla a zatřásla hřívou až se jí blonďaté vlasy rozvířily kolem hlavy, jak sluneční paprsky.Heřmánek nebo kopřivy nic jiného dnes neseženeš.Tak povídej Jeníku proč jsi k nám zavítal a co nám neseš, opět zašveholila a nalila mi čaj z konvice na vozíku, na kterém stál podnos s hrnečky pro pacienty.Vezmi si, je šípkový sbírala jsem je mou babičkou.A podala mi hrneček s čajíčkem.
Autor: Jiří Vodička; foto: internet