Jak se stáří někdy tváří

Autor článku: Hana Šimková Jak jsem se učila meditovat.

Na stará kolena mě začalo zajímat všechno, co je mezi nebem a zemí. Né, že by mě to nezajímalo na kolena mladá, ale čím se více blížím k tomu konci, tak mě zajímá, jestli je to opravdu definitivní, nebo se znovu narodím, zůstanu někde v jiné dimenzi, budu se kát za své hříchy atd. …

Zakoupila jsem tedy různé chytré knihy a začala jsem je studovat. Mimo jiná moudra, která si ještě musím nechat projít hlavou, ale kterým věřím už na devadesát devět procent, jsem se dočetla, jak je prospěšná mysli člověka meditace. Prostudovala jsem tedy jak na to a jala se to provádět v praxi. Sedla jsem si na židli do pohodlného sedu, nohy opřela o zem, ruce o kolena, zavřela jsem oči a začala vypuzovat z mysli všechny nepotřebné myšlenky, které můj život zatěžují. Vnímám ticho a klid a venku slyším jenom zpěv ptáků. Zapomněla jsem podotknout, že medituji v pět hodin ráno, protože spát nemůžu. Jak tak sedím se zavřenýma očima a propadám se do jiného světa, strašně se vyděsím. Můj jorkšírek přestal snášet můj nezájem o něj nebo si myslel, když tak nehnutě sedím, že jsem mu umřela a jal se mě ze všech sil oživovat. Vyskočil mi na klín a olizoval mě všude, kam dosáhl, aby mě probudil k životu. Vysvětlila jsem mu, že ještě žiji, uklidnila ho a on se asi rozhodl, že bude meditovat se mnou. Zůstal mi ležet na klíně a vypadalo
to, že klidně usnul.

Fajn, tak můžu pokračovat. Opět jsem v pohodě zavřela oči. Když mi ale před oči začaly přicházet obrazy a já jsem se snažila porozumět tomu, k čemu mě podvědomí nabádá, vyděsila jsem se podruhé. Do mého nosu proniklo totiž něco, a to něco byl odporný zápach spáleniny. Já totiž, jak jsem zvyklá kombinovat různé činnosti, jsem si dala vařit oběd. Říkala jsem si, že až domedituji, budu mít uvařeno. Dala jsem si tedy kuřecí stehýnko do trouby, mírně ho podlila a v dobré víře ho opustila.

Bohužel se mi ale meditace nějak protáhla, já zapomněla na čas i na milé stehno v troubě a už to bylo. Otevřu dveře obývacího pokoje a chci jít do kuchyně. V předsíni je mlha, kterou se prodírám a když najdu kuchyň, nemůžu najít sporák. Můj byt se totiž tak naplnil kouřem, že mě popadlo zoufalství. Otevřu okna dokořán, otevřu konečně troubu a vysvobodím stehno s pekáčkem. Stehno zmizelo, v pekáči je nějaký černý uhlík a také pekáč nevypadá, že bude ještě někdy k potřebě. Utíkám tedy s obědem do popelnice a větrám a větrám. Doufám, že někdy se toho zápachu zbavím.

Meditace je tedy odložena, namažu si k obědu kousek chleba a jdu s pejskem na vzduch, abychom se neotrávili. Po cestě si nadávám a docházím k závěru, že vlastně mám štěstí. Kdyby se ta meditace protáhla, já se dostala do jiného časoprostoru, mohla jsem se otrávit kouřem a už vůbec bych se nedozvěděla, co na mě po smrti čeká.

Autor: Hana Šimková