Gauneři

Autor článku: Jiří Vodička Procházel jsem ve vypůjčeném šéfovském plášti nemocnicí a lidé které jsem potkával na chodbách mě zdravili, dobrý den pane doktore, což mi připomnělo léta na lékařské fakultě a připadal jsem si opět jako medik na studiích.

Po hodině a půl zkoumání prostor nemocnice jsem se vyšel nadýchat čerstvého vzduchu do parčíku, který obklopoval nemocnici,na lavičkách se v dopoledním sluníčku vyhřívali pacienti a od ozdobné barokní kašny s fontánkou vzadu parčíku se nesl dívčí smích, doplňovaný dětským jásotem.Vydal jsem se po směru odkud se nesl ten rozpustilý smích a jásot,očekávajíc opětné setkání s tou plavovlasou vílkou.Přicházel jsem blíže k místu, odkud se ozývalo to jásavé vábení rozpustilého smíchu a jásotu mezi letitými duby.

A mé přání opět se potkat s tou nádhernou vílkou do které jsem se zamiloval a která mě očarovala na první pohled,se vyplnilo a při pohledu na zavěšenou houpačku z větve letitého dubu, na které se vznášel malý Tomášek mě naplnilo radostí, při pohledu na vznášející se houpačku, na které seděl malý Tomášek a za jeho zádíčkama stála na okraji houpačky ta nádherná vílka a rozhoupávala houpačku až ke koruně stromu, skrz kterou probleskovaly,zlaté proudy slunečních paprsků.Stál jsem za nimi aniž by si všimly že jsem přišel a díval jsem se uchváceně, jak ji při každém vzletu ke koruně stromu,pročesávají zlatavé proudy slunečních paprsků,její rozpuštěnou a nádhernou záplavu blonďatých vlásků.Bylo to úžasné a já jsem stál a bál jsem se pohnout abych nenarušil tento nádherný sen,tuto nádhernou ranní mši,kdy slunce žehná svými paprsky kráse a něze.

Náhle se stalo něco jako by někdo vyslyšel shůry mé přání,mít toho nádherného poletujícího motýlka ke koruně stromu v náručí když se ozvalo prasknutí větve, na které byla zavěšena houpačka a mě stačilo jen přiskočit a nastavit náruč poté co s leknutím ta kráska pustila houpačky a s výkřikem padala do mé náruče.Co více jsem si mohl přát než li si užít tu to chvilku splněného přání, kterou jsem si vymodlil v tu chvíli a mít ji ve svém náručí. Chvilinku mělo to mé něžné štěstí úlekem zavřené ty její nádherné zelenavé oči, s kterých jsem byl tak omámen,jako když je poprvé upřela na mne a já jsem poznal že jsem našel svou lásku a mé srdce začalo bít pro ni.Držel jsem v náručí to její lehoučké a nádherné tělíčko a její heboučké a tolik vonící vlásky mne hladili po tváři a já si přál aby tahle ta toužebně očekávaná chvíle, nikdy neskončila.

Chviličku se vzpamatovávala v mém náručí z toho úleku se zavřenými očima a potom otevřela ty své nádherné kukadla a šeptla, jako bych spadla do peřinky, majíc ty její sametové tlapky okolo mé šíje.A já jsem si ten růžový obláček něhy nesl v náručí k té kašně abych ji posadil na lavičku, která byla poblíž a ještě jsem se vrátil pro Tomáška abych jí ho posadil na klín, když po ní natahoval ručičky z houpačky.Pojď přisedni si ke mně poodsunula se na lavičce abych si mohl přisednout a posadila chlapce do trávníku vedle lavičky, aby si mohl hrát s figurkami která mu přinesla v košíčku na hraní.Po chvilce mi vzala mou ruku do svých sametových dlaní.Vidíš Jendo, máš krásně štíhlé prsty, poměřovala své sametové tlapky s mou rukou. A to říká můj otec,že dobrý chirurg musí mít správně tvarované ruce, aby mohl dobře provozovat, svou chirurgickou praxi a ty budeš jistě dobrý chirurg pronesla znalecky a přitom zahřívala svými dlaněmi mou ruku.

Teď jsem si teprve uvědomil proč si její tatík tak důkladně prohlížel mé ruce, když jsem se mu představoval a on mi podával svou ruku.Po chvíli jako by vyčetla mé přání v mích očích lehounce zaklonila hlavu a položila mi ji na rameno a malinko se mi položila do náručí a já jsem vzal do dlaní tu její nádhernou záplavu zlatavých vlasů a nechal jsem si je protékat mezi mými prsty. Čím více jsem byl v její blízkosti, tím více jsem se do ní zamilovával a pochopil jsem co znamená láska na první pohled. Byla nádherná, heboučká a každý její dotek ve mně probouzel více a více touhy být v její blízkosti a dotýkat se jí.Její nádherná blonďatá hřívička voněla po heřmánku, jak babiččina půdička, kam jsem chodil když jsem byl děcko s babičkou, která tam sušila bylinky a já jsem jí pomáhal ty bylinky třídit.

Chvíli jsme se oba nechali unášet tichem a nastálým sblížením, které jsme si vychutnávali,až si nás všimnul malý Tomášek, že mu jeho adoptivní chůvička nevěnuje pozornost na jakou byl zvyklý a začal do mě bušit pěstičkami domnívajíc se že jeho chůvičce ubližuji.Nesahej na moji tetu! Nesahej! Snažil se mě od ní odstrčit a rozdělit nás od sebe.Ale Tomášku nic se neděje, nikdo mi neubližuje,uklidňovala Verunka Tomáška když jsme ho posadili mezi sebe a konejšivě hošíka hladila po vláskách.To se tak dělá, když chce někdo někoho potěšit. Já tě taky hladím po vláskách, vysvětlovala hošíkovi.Po chvilce nádherného ticha, kdy se okolo nás v koruně stromu ozývalo jen ptačí hašteření se ozvalo s terasy cinkání zvonku zavěšeném u vstupních dveří do nemocnice oznamující konec odpolední přestávky a přípravu na večerní vizitu na pokojích a my jsme posbírali Tomáškovi do košíčku hračky, které si přinesl do parčíku na hraní a vydali jsme se za hlasem zvonku, který nám přerušil tu nádhernou odpolední chvilku, za našimi odpoledními pracovními povinnostmi.

Autor: Jiří Vodička; foto: internet