Gauneři

Autor článku: Jiří Vodička Jak jste dopadli u kováře s tou naší zakázkou? Kluci.Přišel se zeptat na dvůr ke stáji Valda Špunta a Čáry když odstrojovali a hřebelcovali kobylku, ihned po jejich příjezdu z Podhoří.

Paráda ani jsme nečekali že to tak dopadne pochvaloval si svou popelovou expedici Špunt.Ani jsme nečekali že to tak dopadne, chválil nadšeně kováře,ten chlap má zlaté ručičky podívej se na vůz a užasneš.No tak to jsem zvědavý, co jste v tom Podhoří vykouzlili bráškové sáhnul Valda na vůz pod plachtu.Vždyť na to nikdo ani nesáhl,prohlížel si Valda kovové válce ze všech stran, bouchajíc s nimi o zem v naději že se mu podaří na nich něco uvolnit.Podívej, zasmál se Špunt Valdovo pokusům, odhalit mechanismus, kterým tyto nástroje kovář obdařil a vzal mu kovový válec z rukou.To je viď? Mrkej a zmáčkl pojistku pod držadlem kasičky, pootočil dnem válce a dno válce mu zůstalo oddělené v ruce.To je geniální co ten chlap v tom Podhoří dovede vymyslet, toho je tam škoda,to vědět Áda pojmenoval Hitlera tak ho nasadí na vývoj tajné zbraně.

Lebedil jsem si na kamenném balustrádovém zábradlí lemujícím nádvoří a terasu zámecké zahrady v podzimním vlahém podvečeru a kochal jsem se pohledem na Střekovský hrad tyčící se na druhé straně nad řekou a na lesknoucí se řeku Labe vinoucí se celým údolím až k Žernoseckým vinicím.Nádherný a božský klid narušoval jen občasný vojenský transport,projíždějící po kolejích táhnoucích se po obou stranách podél řeky.Kamkoliv jsem se podíval viděl jsem Verunku,mé myšlenky patřili jen ji,měl jsem ji plnou hlavu.Viděl jsem ji, cítil jsem ji, tak jako když se mě poprvé dotkla v nemocnici a já poprvé ucítil vůni jejích heřmánkových vlasů.Přál jsem si ji opět pohýčkat v náručí, hladit ji po vlasech,laskat ji, mazlit a dívat se do jejích nádherných údivem široce rozevřených kukadel, jako když mi vklouzla z houpačky do náručí.Tolik jsem toužil pošeptat ji do těch jejích nádherných růžových oušek miluji tě sluníčko.

Hele dochtóre, ozvalo se za mnou podává se večeře, pojď se nacpat,ozvalo se za mnou.A ze zamilovaného rozjímání mě vyrušil, poďobanej zrzek od neštovic,dlouhej a hubenej jak dvou metrové bidlo pod prádelní šňůry.Člověče vždyť ty můžeš šacovat letadla, napadlo mě přirovnávání mého dědečka, když uviděl někoho kdo byl mimořádně obdařen od přírody výškou, která vzbuzovala pozornost.Jedno sto devadesát osm,pyšně pronesl a ještě porostu, je mi teprve šestnáct. Váha sedumdesát pět a mé nožky činí rovných devět a půl a přitom mi ukázal na pozvednutou tlapu, podobnou potápěčské ploutvi.Jsem rodinné stříbro,pokračoval zrzavý čahoun ve výčtu svých předností.Otec je na mne pyšný.On a moje matka měří kolem sto šedesáti cenťáků a vždy si přáli mít v rodině pořádného chlapa.Hele a to jste neměli v rodině velikého chlapa? Zeptal jsem se ze zvědavosti.Kde pak všichni v rodině až do pátého kolena, jak říká dědeček, byli samý prckové a černovlasý až na strejdu Rudlu, který měl přes dva metry byl zrzavý a vousatý a od nás se odstěhoval před časem, po tom, co se s taťkou strašně pohádali a poprali,vyprávěl mi dlouhán svou rodinou ságu.

A to když se táta opije tak mě říká zdrav každého chlapa koho potkáš, nikdy nevíš kdo je tvůj táta a máma pak chodí brečet do pokoje a táta stojí před dveřmi pokoje a utěšuje ji slovy.Nebreč Božka vždyť je to už jedno, stejně jsme na světě všichni strejdové a já bych ti s mojí mírou, stejně k takovýmu majáku nikdy nepomohl.Během jeho vyprávění jsme došli ke kuchyni,z jejích otevřených dveří se šířila lákavá vůně houbové smaženice, když z ní vycházeli naši spolubydlící se spokojeným výrazem ve tvářích nabírajíce si tu vonící lahůdku lžícemi, z esšálků přikusujíc k tomu krajíce chleba.

Oba jsme vešli do kuchyně a už při vstupu dovnitř se mi začaly v puse sbíhat sliny, na tu dobrotu která zaváněla do dálky z obrovského černého pekáče, trůnícího na teplých ocelových plátech kuchyňského sporáku.Na uhláku vedle kamen, seděla Močkovo milovaná krasavice a s blaženým výrazem se ládovala houbovou smaženicí s mohutným klapáním jejích zubních protéz, až ji nadskakovaly boule za ušima.Sáhli jsme si na polici také pro dva plecháče se lžícemi do ošatky pro patku chleba a přikročili k obrovskému černému pekáči s kterého to tak vábně vonělo houbovou smaženicí omamující naše smysly a naložili jsme si vrchovatě jen co, se nám vešlo do vojenských esšálků.Smaženice,houbová,voňavá s vajíčky,tak jak to má být a byl jí obrovský pekáč.

Autor: Jiří Vodička; foto: internet