Jak se stáří někdy tváří

Autor článku: Hana Šimková Vtipnější vyhrává: Jak jsem se stala zlodějkou.

Ještě když jsem bydlela v Praze, tak jsem ráda obcházela obchody. Dříve mi bylo jedno, jaké jsou ceny zboží, ale na stará kolena a s bídnou penzí to už bylo jiné. Zastavovala jsem se v obchodech a obchůdcích, které slibovaly velké slevy. Bylo možné si tam koupit do padesáti korun tričko i zvon na čištění odpadu.
Takový jeden obchod jsem právě objevila. Vzala jsem si u vchodu pojízdný nákupní košík. Ráda s ním nakupuji, protože se o něj můžu opírat, popojíždět a v klidu si zboží prohlédnout. Jedu si jednou úzkou uličkou a dívám se okolo sebe. Přemýšlím, jestli by se mi něco z vystaveného zboží nehodilo. Je to zvláštní a u mne neobvyklé, ale nic mě nezaujalo. Projíždím tedy s prázdným košíkem kolem pokladny a stále v zamyšlení se východem dostávám na ulici.

Vozík mě podpírá, krásně se mi jede a vůbec mi nevadí, že to na chodníku trochu drncá. Jedu k metru a zastavím se před jezdícími schody. Hlava se mi vyjasní a já spatřím vozík, který jsem nevědomky vyvezla z obchodu. Úplně jsem zkoprněla. Co s vozíkem, přece s ním nepojedu dál, a ještě k tomu po schodech. Ale zpátky ho pro ostudu také nepovezu. Vtom se vedle mne zjevila trochu rozcuchaná a udýchaná žena a pronikavým hlasem začala na celé metro pokřikovat, že jsem jim z prodejny ukradla vozík a ať ho rychle vrátím. Beze slov jsem k ní vozík přistrčila a zůstala stát jako Lotova žena. Krve by se ve mně nedořezal.

Lidé na schodech i mimo schody se pobaveně dívali na tu tragikomickou scénku. Prodavačce jsem se omluvila, i když moje vysvětlení nevyznělo zrovna věrohodně. U jezdících schodů jsem stála tak dlouho, až všichni lidé, co slyšeli náš výstup, odjeli do hlubin metra. Pak jsem se raději otočila a nastoupila do nejbližší tramvaje.

Ještě že Praha je tak veliká, že příště při svých pochůzkách se tomuto obchodu můžu klidně vyhnout. Jenom doufám, že se moje zkraty nebudou horšit a že opravdu neskončím za mřížemi.
Tak tohle se mi stalo ještě v Praze. Teď, když jsem se odstěhovala do malého městečka, tak musím být opravdu hodně ve střehu. Nevím totiž, kam bych pro ostudu utekla.

Autor: Hana Šimková