Co žena nikdy neřekne a muž nikdy neudělá

Autor článku: Irena Fuchsová Zlobivé dítě odvezeme do útulku, a dáme do klece.

„Rodiče nám zavolají, my přijedeme, dítě strčíme do pytle, pytel do auta a jedeme do útulku. Když dítě zlobí, potřebuje výchovně zútulnit. Za pár dnů je jako vyměněné a jde domů!“
Nevěřila bych tomu, kdybych to neslyšela na vlastní uši.
Dneska, v 11.45., jsem nastoupila na pardubickém nádraží do EC 126. Přijel dokonce o dvě minuty dřív a nebyl plný. Máš jedničku s hvězdičkou, zašeptala jsem mu, když jsem šla k zadním vagonům, protože ty zastaví v Kolíně u schodů do podchodu.

Sedla jsem si hned ke dveřím. Za dvacet minut vystupuju, tak se tady nezahnízdím, říkala jsem si, a vytáhla jsem mobil, abych si ho zapnula. Byla jsem totiž v pardubickém rozhlasu, natáčet čtyři lednové díly mého pořadu, Když vypráví nápověda, a mobil jsem před natáčením musela vypnout.
„Pojď sem! Říkám ti, pojď sem,“ ozvalo se vedle mě unaveně. Přes uličku seděla příjemná, mladá žena, a volala k sobě asi čtyřletou holčičku. Krásného, blonďatého andílka, který hned za mým sedadlem otevíral a zavíral automatické dveře.
„Nééé! Nééépudúúú,“ ozvalo se ječivě za mnou, maminka vstala a přitáhla andílka na sedadlo vedle sebe. Andílek začal kolem sebe kopat, a když ho maminka tiše napomínala, začal do ní bouchat.
„Nechci tě! Nemám tě ráda! Jdi pryč! Jdi pryč!“
Maminka trpělivě držela. A co měla dělat? Andílek byl bohužel takhle vychovaný, a jestli s ním jede z Ostravy, ani se jí nedivím, že trpělivě drží.
A pak se to stalo. Ozval se klidný, ale přísný hlas.
„Za chvíli budeme v Kolíně. Já tam vystupuju. Oblékni si bundu, půjdeš se mnou do útulku.“

Andílek přestal do maminky bouchat a po očku se podíval, kdo to řekl. Maminka se ani nepohnula. Nepodívala se, kdo to řekl, protože si myslela, že se jí to zdálo.
„Takhle se k mamince nesmíš chovat,“ pokračoval klidný, ale přísný hlas. „Tohle se mamince nedělá. To se mi vůbec nelíbí. Jsi zlobivá holčička a já si tě vezmu s sebou do útulku. “
Andílek se ale nedal.
„Nené! Nené!“
A nedala jsem se ani já!
„Ale ano! Ano! Odvezu tě do kolínského útulku, kde tě dáme do klece a budeme tě výchovně zútulňovat! Nechováš se ke své mamince hezky!“

Andílek se po očku podíval po mamince, která stále koukala před sebe, jako by nechtěla věřit, že jí někdo pomáhá, natáhl k ní ruku a pohladil ji. Maminka si andílka hned přitáhla k sobě a andílek se na mě vítězně podíval. Nehraj to na mě, pomyslela jsem si a pokračovala jsem ve výchovné lekci.
„Teď se budeš k mamince tulit, co? A až vystoupím, tak do ní zase budeš bouchat! Tak to tedy ne!“

Vytáhla jsem z kabelky svoji vizitku a podala ji mamince.
„Tady máte na mě kontakt. Jak začne znovu zlobit, zavoláte mi, já přijedu, dám ji do pytle a odvezu ji do útulku, kde bude v kleci. Až bude hodná, vrátíme vám ji.“ Maminka si vizitku vzala, poděkovala, a podívala se, co je tam napsáno, a andílek pochopil, že je zle. Ta baba se právě vetřela k jeho mamince. I když ta baba za chvíli vystoupí, maminka ji zná a bude vědět, KAM má zavolat!

Andílek začal usedavě plakat. Podívaly jsme se s maminkou na sebe a usmály se. Byl to pláč malého vyděrače, nikoli pláč ustrašeného dítěte.
„Maminko, já tě mám ráda,“ vzlykal andílek a hladil a líbal maminku, která mi už teď mohla být vděčná. Kdy naposledy ji potkalo takové nečekané vyznání lásky, o kterém se jí před chvíli, když do ní andílek bušil, mohlo jenom zdát? Kdy naposledy?

„Jen si to moc nežehli,“ vyvedla jsem andílka z omylu, že jsem na větvi z toho, jak mamince vyznává lásku. „Před chvíli jsi do maminky mlátila a najednou ji objímáš! Buď takhle hodná pořád! Jinak mi maminka zavolá, že zlobíš, já přijedu a odvezu tě do kolínského útulku, kde budeš v kleci, dokud nebudeš hodná. Teprve potom se vrátíš domů.“

Blížil se Kolín. Oblékla jsem si bundu a přitom jsem nepřestávala holčičku pozorovat. Byla přilepená na mamince, kterou pořád hladila a pusinkovala.
„Tak na shledanou,“ rozloučila jsem se, obě řekly na shledanou a andílek mi ukázal tlačítko u dveří.
„Tam to musíte zmáčknout!“ Mrkly jsme s maminkou po sobě. Má strach, abych tady náhodou nezůstala „viset“ a nejela s vámi do Prahy!
„A když bude zlobit, zavolejte mi! Hned přijedu,“ připomněla jsem mamince své poslání a pak už jsem vystupovala…

Víte, moje dvě děti do mě NIKDY nebouchaly, NIKDY mi neříkaly, abych šla pryč a že mě nemají rády, poslouchaly, nevztekaly se. Doba se mění, chápu. Ale pokud se změnila doba, musí se změnit i metody výchovy.
Na andílka jsem evidentně zapůsobila. Myslím, že na mě hned tak nezapomene, jestli vůbec na mě někdy zapomene! A když mi jeho maminka zavolá, klidně milého andílka po telefonu vyplísním. A jak! Ten bude koukat…

… Odpoledne jsem chodila po obchodech v Kolíně, šla jsem po náměstí, procházela jsem ulicemi a všude, všude byli podobní, uřvaní andílci, kteří se tvářili na své maminky nasupeně a bouchali do nich. Všude!

… Teď mě něco napadlo! Vy, co jste mladí a plní síly, založte firmu, www.odvezemeditevpytli.cz, a nabídněte rodičům, kromě jiných výchovných služeb, i službu vlakovou. Rodiče si mě budou objednávat, já budu přistupovat do jejich vlaku a budu výchovně působit na stejné andílky, na jakého jsem dneska narazila v EC 126.

P. S.
Nedávno jsem si říkala, co nového by mě ještě tak bavilo. A po dnešku to vím. Bavilo by mě dělat výchovnou babičku ve vlaku.

Autorka: Irena Fuchsová