Co žena nikdy neřekne a muž nikdy neudělá

Autor článku: Irena Fuchsová Dnes ji omylem kousl vlastní pes.

Kost z vánočního kapra v krku? Nic příjemného. A co vzpříčená kost v tlamě jezevčíka? Kost z uzených žeber, kterou mu jeho panička dneska odpoledne dala, protože jsou přece Vánoce, tak ať si náš psí bobeček pochutná!
„Podívej, co je na ní masa,“ ukázala jsem dneska odpoledne tu nádhernou kost panu Fuchsovi a začala jsem ji okusovat.
„Nejez mu to,“ napomenul mě, protože náš Atíček, nebo-li Athos od Kozího kopce, kolem mě poskakoval a jako vždy věděl, dřív než já, že mu tu kost chci dát. A pak ještě pan Fuchs dodal něco, co jsem věděla také.
„Neměla bys mu ji dávat. Vzpříčí se mu a zase tady budeme lítat…“

Neposlechla jsem ho. Jsou přece ty Vánoce…
Dala jsem na balkon noviny a položila na ně kost. To aby Atík kostí neušpinil balkon. Pak jsem ho vypustila na balkon, on se nad kost ostražitě postavil, podíval se na mě a temně zavrčel. To je taková naše roztomilá hra.
„No jo, vždyť já vím,“ uklidnila jsem ho a zavřela jsem dveře. Tak to má rád. Noviny, na nich položenou dobrůtku a zavřené dveře.

Když jsem za chvíli uslyšela na balkoně podezřelé zvuky, nakoukla jsem tam, a viděla jsem, že je zle. Atík se pokoušel kost dostat z tlamy. A nešlo mu to.
Jednou se mi to už stalo. Na balkoně máme smetáček s dřevěnou rukojetí. Když jsem mu ji tehdy dala k tlamě, zakousl se do ní, já ho levou rukou chytla za kůži vzadu na hlavě, a pravou rukou jsem mu sáhla do tlamy a vzpříčenou kost mu vyndala.
Udělala jsem to tak i teď. Ale kost vyndat nešla. Zkusila jsem to jednou, dvakrát, třikrát – nic. A pak se rukojeť smetáčku Atíkovi vysmekla z tlamy, on se bleskurychle otočil a kousl mě do ukazováčku levé ruky, kterou jsem ho držela za kůži vzadu na hlavě.

Z prstu mi začala crčet krev. Nebylo zbytí. Musela jsem zavolat na pomoc pana Fuchse.
Přišel, vynadal mi, že říkal, abych mu tu kost nedávala, přinesl tenké, dlouhé elektrikářské kleštičky, rozevřel Atíkovi tlamu, já si mezitím zabalila prst do papírové utěrky a vzala si brýle na čtení, abych lépe viděla, pak jsem strčila kleštičky Atíkovi do tlamy a kost mu vytáhla… uf… uf… uf.

Vyčistila jsem si kousnutí kysličníkem a přelepila náplastí. A také jsem si definitivně zapsala do paměti, že už NIKDY, NIKDY, NIKDY Atíkovi žádnou kost nedám. Tady by tento poučný, předvánoční příběh, mohl skončit.
Jenomže za chvíli přišla naše dcera. Ritunka. Aktivistka. Musela jsem jí ukázat, jak mě Atík kousl, a když tu ránu, dlouhou asi dva centimetry, uviděla, otravovala mě tak dlouho, až jsme nakonec jely do nemocnice, na chirurgii.

MUDr. Petr Fleischmann by si mohl s naší Ritunkou – aktivistkou, podat ruce! Vyčistil mi to, stáhl mi to něčím průhledným, sestřička mi to zafačovala, a prý musím druhý den na převaz, i s potvrzením od veterináře, že náš Atík je zdravý a očkovaný.
Pan doktor pak koukal do mé dokumentace a povídá, tady vás také něco kouslo! Vás pořád něco kouše!
Aktivistka vyprskla smíchy.
„To byl bodavý hmyz!“

Chtěla jsem říct, jaký, vás pořád něco kouše!? Bylo to před pěti lety! Do nohy mě kousla nějaká hmyzí potvora! Říká se jí zavrtávačka! Ale radši jsem mlčela.
Když jsme vyšly s aktivistkou z ordinace, zavolala jsem našemu panu veterináři Ivanovi Ditrichovi, řekla jsem mu, co se mi stalo a co potřebuju, a on řekl, ať s Atíkem přijdu mezi 19 – 20 hodinou do jeho ordinace, že mi potvrzení napíše.

Chtěla jsem schovat mobil do kabelky, ale vidím, že se aktivistka svíjí smíchy, v ruce zprávu od pana doktora.
„Dnes ji omylem kousl vlastní pes…“
Smála jsem se také…

P.S.
Vím, že MUDr. Petr Fleischmann, tuhle zprávu takhle napsat musel. Je všeříkající. Říká, že mě nekousl cizí pes a že mě kousnout nechtěl.
Ale ruku na srdce, milí čtenáři, vy byste nesmáli?

Autorka: Irena Fuchsová