Co žena nikdy neřekne a muž nikdy neudělá

Autor článku: Irena Fuchsová Co vyrostlo díky rannímu vysílání na dvojce.

Ranním vysíláním myslím tříhodinový pořád, „Dobré ráno, Česko!“, na ČRo 2, od 05 – 08 hodin, které jsem měla „na triku“ od Velikonoc 2012 do března 2013, kdy jsem si na konci vysílání „pustila hubu na špacír“, a byla jsem „odstavena“.
Od března 2013 mi chodí dopisy a e-maily od posluchačů. S jedinou otázkou. Proč už nevysílám. Že se ptali v rozhlase, kdy budu zase vysílat, ale odpověď nedostali. Že jsou nedělní rána beze mě smutná.
Tady je jeden příklad za všechny, co všechno může vyrůst z nedělního, ranního vysílání na dvojce. To, co vám teď představím, začalo růst 8. 4. 2012.

Od: „Web-dotaz“
Komu: IF
Datum: 08.04.2012 09:37
Předmět: Dotaz z www.kdyz.cz
Jméno: Marie Hladná
„Vážená paní Ireno Fuchsová! Když jsem uslyšela Váš hlas na ČR 2, okamžitě jsem si vzala do rukou knihu „Když muž miluje muže“, Vámi podepsanou. Donesla jsem si ji z autorského čtení, které jste měla v Brně. Přečetla jsem ji tenkrát na jeden zátah. Od té doby jste má favoritka. „Nakazila“ jste mě svou přímočarostí, odvahou a postoji tak, že jste mi dodala i teď kuráž, kývnout v mém životě na radikální změnu. Ve svých 75. letech změním Brno za Prahu. Až budu sedět v Činoherním klubu, vzpomenu si vždy na Vás! Tak a „kostky jsou vrženy!“ Vidíte, že nenapovídáte jen hercům. Přímo srdečně Vás zdraví Marie Hladná.“
Odpověděla jsem:
„Milá Marie, vy jste zázrak! To je úžasné! Doufám, až budete v Praze, že spolu půjdeme na kafe! No tedy… vyrazila jste mi dech! Gratuluju! Koukejte se mi ozvat, ano? Irena.“
Od Marie mi přišlo:
„No to si pište, Paní Spisovatelko Irenko, že kafe bude!!! A to nejen proto, že máme společného kamaráda, nejlepšího kluka z Brna, Martina Foretníka, který vám tak báječně oilustroval povídky. Sláva! Bez snahy o nějakou stylizaci nebo karikaturu. Jsou správně důstojné a také s tím pocitem jsem vše četla. Vůbec se na vás chystám a trochu vás (zatím v knížkách) vyplundruju. Čuju, že na mě vypadne nějaký malovací námět.
Co a jak dělám, najdete na www.marie-hladna.cz. Fakt pěkný pozdrav z Brna posílá M.H.“
A do Brna šla odpověď:
„… vy znáte tutově akad. malířku Inez Tuschnerovou! To je moje kamarádka!“

A Marie mi odepsala:
„Jasně, Irenko, že ji znám, osobně sice ne, ale snad není v Brně člověka, který by o Inez Tuschnerové něco nevěděl. Učila na škole, kde jsem kdysi odmaturovala. Sice ne mě, na to jsem moc stará, ale vím, že byla mezi studenty velice oblíbená. Určitě je i výborná kamarádka! Irenko, s Brnem máte kliku! Zaslouženou. Kluci i holky vás berou!!! Pěknou neděli, pondělí atd. přeje M. H.
Kolín odpověděl obratem.
„Vždyť já vím, a moc si toho vážím! Děkuju za potvrzení mého pocitu! Už jsem i koukala na vaše webovky. Vy se neztratíte, Marie, vy tedy ne! A jen tak mimochodem… dostala jste se mi do blogu… Nejmenuju, nebojte se, ale jste tam. Papa. Irena.“
Tentokrát mi z Brna přišly verše:
„Irenko – má milá
právě jsem se probudila
bez třech zubů
oteklou mám hubu
není šance
polknout aspoň
kousek žvance
Hladná jsem
a hladná budu
třeba -trošičku- ubudu?

Posílám mírně infantilní pozdrav z Brna.
Bolesti po nenávratně „zatracených“ zubech mi mírní čtení Vašich „Fuchsovek“, škoda, že se teď nemůžu pořádně rozchechtat. Jen rozněžnit. Obojí mi umožňujete. S očima navrch hlavy jsem četla o Brunovi a ten úvod jsem spolkla i s navijákem! Prima!!! A klidně mě jmenujte, kdekoliv a kdykoliv! Jsem na to pyšná.
Marie Hladná.“
Moje odpověď:
„… no jo, Bruno… Víme, kolik podobných tragédií se na světě stalo, díky podobným situacím? Nevíme, ale staly se určitě. A protože už víme, co se může stát, nám se to stát NIKDY nemůže! Děkuju za básničku, je úžasná, omlouvám se vaší bolesti i vytrženým zubům, ale rozesmála mě… jsem cynik, co? Papa. A ať už nic nebolí! Irena.“

Pak jsme si dlouho nepsaly, až mi na Štědrý den, přišel další e-mail.
„Milá paní Irenko Fuchsová!
Kdysi jsem Vám napsala e-mail, že jste mi dodala odvahu přestěhovat se v požehnaném věku 75. let do Prahy. Podařilo se, vyzbrojila jsem se novými kyčelními klouby, pevně nasazeným keramickým chrupem a chutí, začít něco „od znovu“.

Zatím jsem nemusela nic skousnout, obyvatelé Prahy jsou milí a ochotně odpovídají na mé otázky kudy a čím. Mnohdy mě i doprovodí na zastávku. Dokonce jsem tu už našla pár přátel stejné krevní skupiny.
To mi dodává i odvahu Vám napsat, protože vím, že mezi ně patříte i Vy!!! Ostře Vás a Vaše dílo sleduji. Směji se možná i na nesprávných místech a různé situace různě domýšlím. Povzbuzuje mě to v mé malovací činnosti a občas i ovlivní.
Tak krásné Vánoce a úrodný celý další rok!!!
Vaše Marie Hladná.“

Kolín odpověděl hluboko po půlnoci.
„… jste úžasná! Díky, že jste se mi ozvala! Už jsem si párkrát říkala, kdepak jste? Začínám zkoušet od cca 15. 1. 2014. To budu v Praze skoro denně. Domluvíme se a sejdeme se, ano? Tak to mám radost!!! Fakt! Cítím, že mi setkání s vámi něco nového přinese! Těším se! Papa. Irena.“

Odpověď, teď už z Prahy, přišla skoro hned.
„Jasně, Irenko, že se setkáme! I já se těším. Po 15. lednu napíši nebo zavolám a dáme domluvě přesnější obrysy. Ráda bych Vás uvítala u sebe. Podle mých obrázků nejlépe poznáte, co jsem zač. Irenko, náhoda není blbec, moc dobře ví, co dělá. Probereme i propereme vše potřebné. Ahojky! Marie.“
P. S.
Už jsme se v Praze sešly. A ne jednou.

Autorka: Irena Fuchsová