Gauneři

Autor článku: Jiří Vodička Na večer jsem ošetřil pár odřenin, které hrozily zanícením, přiskříplý prst a čas před večerkou než se šlo do pelechů, jsem strávil klábosením a poznáváním mladistvého osazenstva,toho to podivuhodného ústavu, na kterým se měla zakládat budoucnost tisícileté říše Německého národa,ovládaného v této době fanatiky, rozsévající všude hrůzu a děs mezi těmi, kteří se nechtěli podřídit,jejich touze ovládnout svět.

Kluci pojďte se mrknout Náš óbrst si odnáší naše pracně vyžebrané milodary,přiběhl nás upozornit jeden šikula,který neustále špízloval našeho Močku.Pojď dozadu na dvůr tam je vidět do jeho residence a vedl mě dvorem k zadnímu traktu budovy, kde měl v přízemí Močka služební kvartýr a kam ho chodili všichni sledovat po večerech, jako by do divadla,nebo do biografu.A skutečně v setmělém dvoře seděli všichni ti diváci, kteří se přišli podívat na to jejich večerní představení, na zíďce za vzrostlými rybízovými keři a dívali se co se odehrávalo ve dvou oknech osvětleného bytu residence, manželů Močkových.

Z osvětlené kuchyně za upatlanými okny, seděl Močka náš velitel na roztrhaném gauči a rukou si třel tvář,od pořádné facky, kterou mu udělila paní domu.Vedle mě se ozval tlumený smích a komentáře, na to když si chtěl sáhnout na vysypané peníze, na kuchyňském stole, z žebradla které mu odevzdali večer ti, kteří byli pověřeni tím to vznešeným úkolem chodit po městě a strkat kasičky, lidem pod nos.Hele jak se v tom bába přehrabuje a strká ty papírový peníze do kapsy ušmudlaný zástěry, komentoval kdo si z diváků ve tmě mezi keři, za tichého smíchu,když se bába napila z láhve kořalky, kterou vytrhla Močkovi z ruky a vlepila manželovi facku, až vzal druhou o zeď za gaučem.Po každém pohlavku který uštědřila Močková našemu óbrstovi se všude okolo mě ozýval v setmělé zahradě tichý smích a já jsem poznal, že se toho to večerního divadla zúčastňuje večer, vše co má ruce a nohy v tomto baráku. Poté co bába ukojila svou chamtivost, zase shrábla ty drobné mince se stolu nasypala je zpět do dvou otevřených kasiček, které opět uzamkla pověsila si klíček na krk a vyhnala Močku, aby je šel vrátit k těm druhým které stály v hale u dveří.

Druhý den ráno jsem klukům pomohl na farmičce nakrmit pištící hlodavce,pobíhající mezi fontánkami ve vypuštěném bazénku.Natrhal jsem mlíčí pro ušouny v králikárně a šel jsem se připravit k odchodu do špitálu.Prd prás prásk do prostoru vjezdu na nádvoří zámečku, se dokodrcala za mohutného troubení a pískání brzd,stará rezavá prdlavka,starý sanitní vůz a zastavil uprostřed nádvoří, přímo proti dveřím hlavního vchodu.Po chvilce klidu po příjezdu tohoto předpotopního vraku, se otevřely s mohutným skřípotem dveře a z útrob šoférské kabiny se vynořila macatá postava růžolícího chlapíka v šoférské čepici a bílém nemocničním plášti.Tak kde máme toho novýho felčara, kterého mám dovést k našemu starýmu z chíry .

Zahlaholil mocně a otevřel zadní dveře sanitky s které začal vykládat balíky se sanitárním a lékařským materiálem, co mi poslali ze špitálu.Seběhl jsem schody z mého apartmá a vyšel jsem tomu cvalíkovi naproti.To jsem já, ten který mám spasit nemocnici, představil jsem se a podal jsem mu ruku.Tak to jo obhlídl si mě a stiskl mi ruku až mi v ní zapraskalo.Já jsem Mates a můžeš mi říkat Máťo tak mi říkají všichni.A rozevřel doširoka pusu v úsměvu a mě to připadalo že někdo přede mnou rozkrojil veliký meloun.Zatím co jsem se seznamoval s Matesem, moji noví kamarádi odnášeli balíky s materiálem do mé tak zvané ošetřovny a pod vedením Valdy vytěžovali sanitní vůz čerstvou zeleninou, která se pěstovala v tom to malém a utajovaném hospodářství.Ty nejét jestě mě ošétšila vykoukl Močka z kuchyňského okna a mával na mě divoce rukou, jako by mu už měly dnes, ty jeho haksny upadnout.
Héle rozesmál se Mates když viděl Močku jak křepčí z okna.Vrchnost si tě žádá kamaráde a plácl mě do ramene, abych se pohnul a ošetřil toho našeho nácíčka, co ho tak rozesmál aby jsme mohli odjet.Po obvyklé proceduře s Močkovýma nohama jsem se mohl konečně uvelebit na sedačce Matesovo kostitřesu a jen jsme se stačili rozjet, zastavil nás máváním Valda.

Autor: Jiří Vodička; foto: internet