Jak se stáří někdy tváří

Autor článku: Hana Šimková Jak jsem chtěla být užitečná.

Byla zase sobota. Sobota je tady velmi pokojný den. Nic se celkem neděje, nikde nikdo. Protože je pochmurné počasí, sedí všichni doma, u svých krbů, ve svém domečku, se svojí rodinou a se psem nebo kočkou. Já sedím také doma se svým psem ve svém malém bytečku. Zdánlivě mi nic nechybí, ale není to pravda. Jsem naprosto na dně. Jsem totiž úplně neužitečná.

Děti ani vnoučata mě nepotřebují a mně je opravdu smutno, až depresivno. Moje nepokojná mysl ale začíná pracovat. Než zemřít nudou, raději něco podniknu. Vytáhnu staré noviny a pročítám inzeráty. A už to mám! Dva staří lidé hledají pomocnici. Paní je na vozíku, ale ještě docela schopná, pán je starší a už všechno úplně nezvládá. Byt s vlastním vchodem a strava odměnou.

To je ono, byla bych užitečná a měla si s kým povídat. Už bych nebyla opuštěná a nešťastná. Volám! Ozve se mi starý pán a ejhle, místo je ještě volné. Nabízí mi, abych se přijela podívat na několik dní a na místě se určitě dohodneme. Po malém váhání je akceptován i pejsek. Domlouvám tedy den a místo a začínám se chystat na cestu. Hurá, bude dobrodružství.

Zjistila jsem si všechna spojení a spakovala sebe i psa. Pán na mě bude na nádraží čekat a poznáním bude pejsek. Nejdříve jedu autobusem a ve Strakonicích musím hodinu čekat na rychlík do Plzně. Tahám svůj kufr i pejska po Strakonicích a ubíjím čas. Jsem úplně uštvaná, protože pejsek to tu nezná a vůní je moc. Ani mu s tím kufrem nestačím. Konečně se však rychlíku dočkám.

Nevím ovšem, jak do vlaku nastoupit, a musím tedy poprosit spolucestující paní, aby mi pomohla. Zkuste nastoupit po příkrých schůdkách, pod paží psa, tašku a ve druhé kufr. Jedna ruka mi chybí, abych se mohla přidržet zábradlí. Mého kufru se tedy ujímá neznámá žena a pomáhá mi nastoupit. Spěchám za

ní vlakem, který je docela obsazený. Spojovací dveře, které jsou na nějakou fotobuňku mi málem zabijí psa. Ještě že jsem jeho hlavičku chránila rukou. Dveře mi způsobily ránu na ruce. Nezdržuji se a spěchám a s neznámou paní obsazujeme poslední místa v kupé.
Paní mi ošetří zraněnou ruku. Já žádný kufřík s první a poslední pomocí s sebou nemám. Přichází pan průvodčí a chce, abych nacpala pejska do mé, už tak skoro plné tašky, protože na klíně prý cestovat nemůže. Můj malý jorkšírek, už tak otřesený tím, co se s ním děje, do tašky nechce a drží se mne zuby nehty.
Pan průvodčí se nakonec začal tvářit, že nás nevidí a nechal nás v klidu dojet do Plzně.
Při vystupování mi opět cizí lidé pomáhají dostat kufr z vlaku. Jsme na nádraží, oba vyděšení a já vyhlížím starého pána. A už přichází. Představujeme se, podáváme si ruku a pak jdeme celou Plzní k jeho autu. Prý nebylo kde zaparkovat. Já s vyděšeným psem, přeplněnou Plzní a za mnou starý pán s mým vrzavým kufrem na kolečkách.

Jedeme za Plzeň do takové větší vesnice, ale je to vlastně vilové městečko. Jedna hezká vilka vedle druhé. U nejkrásnější vilky zastavujeme. Už zahrádka je krásně upravená. Bezbariérový přístup si starý pán dělal sám. Velké kusy plechu překrývají schody. Obcházím ostrý plech a vcházím do té cukrové vilky. Vítá mě příjemná paní asi mého věku v kolečkovém křesle. Vím od starého pána, že paní má roztroušenou sklerózu už třicet let. Poslední roky už jí ale přestávají sloužit nohy. Je však, jak je vidět, plná života.
Byt je tak čisťounký, že by se dalo jíst z podlahy. Nikde ani smítko. Pejsek se začíná také seznamovat. Běhá z místnosti do místnosti a všechno očichává. Dělá to velmi dlouho a já trnu, aby si snad nezačal byt značkovat. On se ale za nějakou dobu uklidnil a skočil pánovi na klín, kde se uvelebil. Pán nic neříká, ale já čekám, kdy ho to rozčílí. Raději pejskovi nařídím, aby slezl

dolů. Pejsek si tedy skočí do křesla a začne si stlát. Potah, který je na křesle, mu vadí, a tak ho schumlá a shodí. Tak, a jedeme domů, říkám si, když křeslo upravuji. Raději se rychle zeptám, kde je ten zmíněný byt pro nás.

Pán mě vede po strmých schodech do patra. Byteček je krásný. Dvě místnosti a sociální zařízení. Opět beze smítka. Začíná mi vrtat hlavou, kdo ten baráček vlastně uklízí. Ano, tady by se mi líbilo. I pejsek se tak tváří. Jdeme zpátky dolů se zeptat, jak můj pobyt bude probíhat a co se ode mne vlastně čeká. Oba manželé tak nějak mlží. Prý to bude vyplývat ze situace. Paní chce být co nejvíce užitečná, a tak jí nemám bránit.
Oběd se přiváží a vidím, že už stojí na okně. Chci ho přinést dovnitř, ale není prý ještě třeba. Jsou zvyklí jíst až později, protože hodně snídají. Já mám sice hlad, ale nedá se nic dělat. V půl druhé se obědy začínají ohřívat. Každý má něco jiného. Mně objednali něco mexického s houskou. Polévky nejím, a tak si pán nalévá a sní všechny polévky sám. Ohřeje si jídlo a naservíruje sobě a paní. Já si tedy ohřívám tu mexickou šlichtu, která nemá nakonec žádnou chuť. Sním půlku s houskou a ostatní si schovávám k večeři.

Smím umýt nádobí za asistence paní, která mi radí, který saponát dnes použít. Každý ze tří talířů utírá skoro půl hodiny. Umyly jsme spolu tedy nádobí a já se ptám, co mám dělat dál. Prý nic. Budou s pánem odpočívat.
No, nebudu je tedy rušit a odcházím s pejskem na procházku. Prohlížím si vilky. Jedna ulice je jako druhá a já se svojí orientací mám strach, že zabloudím. Raději se vracím. Dole se nic neděje. Je tam ticho. Jdu tedy do svého nového bytečku. Je mi nějak divně. Bolí mě hlava a jsem hrozně unavená. Přemýšlím, jak to soužití budu vlastně zvládat. Od pána vím, že už tam uchazeček bylo hodně. Jedna je okradla, jiná se nastěhovala i s dospělým synem, třetí byla velmi hrubá… Já jsem vlastně ze všech nejslušnější.

Jdu dolů a zase se ptám, co mám udělat. Prý nic. Pán je ustaraný a zasvěcuje mě do svých problémů. Já se dozvídám, že manželé nevědí, co udělat se svojí vilkou. Mají sice zařízené bydlení v pečovatelském domě, čeká tam už na ně připravený byt, ale oni z vilky odejít nechtějí. Prý by ji odkázali někomu, kdo se o ně do smrti postará. Děti i vnuci se prý nechovají tak, jak by měli. Je to hrozná debata, z které není východisko. Vždyť věřit nemůžou vlastně nikomu. Snažím se zasáhnout do debaty a poradit, ale ono to vlastně nejde a strašně mě to unavuje. Stejně nevědí, co chtějí.

Stále netuším, co mám vlastně dělat, a tak jdu znovu s pejskem. Večer se dozvídám, že pán pomůže paní s toaletou i s uložením a vším ostatním. No dobře, tak jdu nahoru. Ještě před tím jsem snědla housku, co mi zbyla od oběda. Co udělali se zbytkem mého oběda, nevím. Mají ale slepice a králíky a možná jim to chutnalo. Jdu brzy spát, protože je mi opravdu nedobře jak tělesně, tak vlastně i duševně.
Opravdu to není to, co jsem očekávala.

Pejskovi se něco v noci zdálo a začal štěkat. Možná i reagoval na štěkání všech psů okolo. No, jestli je snad, staroušky, vzbudil, tak nevím. Ráno jdeme brzy ven. Dole je úplné ticho. Nechci tam chodit, abych je snad nevzbudila. Vracím se po sedmé hodině a když slyším šramot, jdu se opět zeptat, co vlastně potřebují. Dozvídám se, že jsem tam měla být už v sedm hodin, že pán musel všechno udělat sám. Netváří se vůbec příjemně, a tak to nevydržím a říkám, že mi musí opravdu říci, co a kdy chtějí, že já stále nebudu jenom tápat. Nejsem zvyklá někomu lézt do věcí bez souhlasu a nejsem opravdu jasnovidná.
Prý jsem měla už začít dělat snídani. A snad i vyluxovat a umýt okna. Prý mám vědět sama, co je třeba. Vidím, že jejich představy jsou opravdu zvláštní a už se ani nedivím, že nikoho nemůžou sehnat.

Rozhodnu se tedy jejich hnízdečko opustit. Jak je vidět, dorozumění je docela nemožné. Ptám se, jestli mi zavolají taxík, nebo mě pán odveze na nádraží. Začínají se omlouvat, ale já už opravdu nechci nic slyšet. Po vzájemném uklidnění a vyjasnění si věcí mě prý na nádraží odveze, ale až po snídani.
Snídaně je tak opulentní, že kdybych ji měla připravit sama, musela bych mít plánek. Paní si dává mističku ovesných vloček, do toho různé druhy ovoce, oříšky a další přísady. Pán má pomazánku, nevím z čeho, chleba, šunku. Pak si připraví dva velké talíře se zeleninou a ovocem. Na stůl se to skoro nevejde. Také ještě hrnky s čajem a kávou. Já sedím u malého kousíčku stolu a dávám si kousek zbylého koláče, nevím od kdy, a trochu bryndy.

Tak se spakuji a čekám s pejskem u dveří, až se najedí a pán nás odveze na nádraží.
Loučíme se se slzou v oku a říkáme si, jak jsme si vzájemně sympatičtí a jaká je škoda, že jsme si neporozuměli.

Konečně jsem na nádraží a kupuji jízdenku – tentokrát i pejskovi, aby nemusel do tašky. Protože vlak jede až za půl hodiny, jdu ještě před nádraží a sedám si na lavičku. Kufr pokládám vedle sebe a vedle milenců, kteří tam sedí. Vyndám mobil a telefonuji s kamarádkou. Chodím při tom s pejskem okolo. Když vejdu za stálého hovoru do nádraží, zjišťuji, že jsem nějak na lehko. Kufr totiž zůstal venku. Tak to už je opravdu moc! Rychle se vracím a doufám. Kufr se stále tulí k milencům, kteří ještě sedí na lavičce. Možná kdyby lavičku opustili, opustil by ji s někým i můj kufr.

Utíkám zpátky a zase musím někoho poprosit, aby mi pomohl nastoupit do vlaku. Cesta domů byla stejně hrozná, jako cesta tam. To už nebudu prodlužovat. Jenom vám musím, milé dámy a možná i pánové, říci, že mě roupy zase na hodně dlouho přešly a že se starám sama o sebe a pejska. A myslím, že jsem si sobě docela užitečná. Pejsek mi sedí na klíně a já se mu ještě stále omlouvám za to, co jsem mu prováděla.

PS: Tak mám takový dojem, že jsem couvla docela včas. Myslím si, že by mě tito lidé nechali chvíli v klidu a pak by to začalo. Dostala bych na starost barák se vším všudy, vaření, pečení, praní, žehlení, uklízení a starání se o nemocnou ženu. Také o zahradu, králíky a slepice. Za to by mi naslibovali, že když jim dosloužím, dostanu barák. Jenže já bych asi umřela dříve než oni a barák by mě stejně nezajímal, i kdybych se toho dožila. A jak by mě asi uštvali všichni příbuzní, kteří se teď o staroušky starat nechtějí. No nic, hlavně, že to dopadlo dobře.

Autor: Hana Šimková