Pes přítel člověka

Autor článku: Jaroslav Petřík Toto moudré tvrzení mohu plně podpořit na základě 40-ti leté zkušenosti. Tak dlouhou dobu je pejsek součástí našeho života a nikdy se žádný tomuto tvrzení nezpronevěřil.

První náš pejsek byla lajka a s ohledem na známou skutečnost, že lajka byla ve vesmíru je nutné upozornit na rozšířený omyl, respektive představu. Ano, byla to lajka, ale s velkým L, tedy jmenovala se Lajka, ale rasou to byl oříšek.

Lajka je však mezinárodně uznávaná rasa , která se dělí na Západosibiřskou a Východosibiřskou a často se k této rase přidružuje Karelský medvědí pes.

Volba na lajku padla s odvoláním na četbu o lovech na Sibiři a následující náhodu k pořízení si pejska této rasy a téměř ze Sibiře.. První naší lajce jsme dali jméno Dela, další byly Cinda a Anisa. Všechny se dožily na pejsky požehnaného věku, všechny byly fenky a po všech zde zůstali potomci. A postupně tak vyplnily zmíněných 40 let nekonečnou řadou zážitků vesměs velmi příjemných, radostných.a veselých. Mezi ty veselé patřil opakovaný zážitek, když jsme při procházce s lajkou dostávali od dvojic, většinou manželů dotaz, zda je to vlk.

Odpovídali jsem, že ano, že je to vlk a pozoroval jsem, co následovalo : „ No vidíš, já jsem ti to říkal, já jsem ti to říkala to musí být vlk „.

V této souvislosti je však nutné konstatovat, že zejména naše, vesměs vlkošedé byly s vlkem k nerozeznání a vsadil bych se, že pokud ve filmu vystupuje vlk a není to dokumentární film, je to západosibiřská lajka s vlkošedou srstí.

Jeden čas jsme souběžně ještě měli Akitu-Inu, které jme říkali Elsa..

Několik roků jsme často procházeli kolem sochy Akita-Inu u tokijského nádraží Shibuya, sochy pejska Hačiko, postavené jako památku na skutečný příběh, kouzelně ztvárněný ve filmu se sympatickým hercem R.Gerem, v roli japonského profesora na kterého zde Hačiko každý den čekala při jeho návratu z práce a čekala tam, i když jednoho dne se nevrátil.. Když se naskytla příležitost si Akitu pořídit, byl důvod váhat.
No a nyní máme 2 roky oříška, je to slečna se jménem Jasmínka , je z útulku, kam se dostala odebráním od chovatelů pro špatné zacházení, spolu se svými sourozenci.

Na dotaz, jaké je ten náš pejsek rasy, manželka nikdy neřekne voříšek, ale tázajícím sdělí, že je to pejsek prošlechtěný z 10-ti ras. Ona však vzhledem i chováním skoro toto tvrzení dokazuje. Celkovou velikostí a výškou připomíná jezevčíka, na hřbítku má však pruh srsti v protismětu, jak mívá ritchbek, čich má jako lovecký pes, vím o čem mluvím po zkušenosti s lajkami a s Jasninkou zejména v lese , dům hlídá jako hlídací pejsci, svalnaté tělíčko a sílu zejména v zadních nožičkách má jako bojová plemena.Další její zvláštností je schopnost nesmírně rychlého běhu a schopnost z místa skoku do velké výšky i dálky.Ďalší vlastností, kterou nás překvapuje je okamžitá proměna a střídaní nesmírně živého pejska s chováním pejsků, kteří znají jen povalování po válendách .

Závěrem bych chtěl každému, i těm, kdo pochybují zda mají k chování pejska podmínky , či zda již není pozdě s ohledem na věk si pejska pořídit, pečlivě však volit rasu.

Autor: Jaroslav Petřík