Co žena nikdy neřekne a muž nikdy neudělá

Autor článku: Irena Fuchsová Tak nám zrušili taxík.

… a mně to už fakt připadá, že se na ČT i na ČRo ruší nebo mění pouze ty pořady, při kterých se diváci a posluchači usmívají. Ruší nebo se mění pořady pouze s těmi lidmi, kteří divákům a posluchačům úsměv na tváři vyvolávají.

erozumím tomu. My, diváci a posluchači, si přece každý měsíc tato dvě média platíme. Měli bychom tedy mít i právo říct něco k tomu, když najednou zmizí pořad, na který se těšíme, pořad, který sledují rodiče i děti, pořad, při kterém se velmi lehce dozvíme, jak velké či malé mezery máme například o naší historii a nenápadně si je v dalších dnech vylepšíme, pořad, který…

Mluvím o pořadu Taxík na ČT 1, který byl ve všední den večer, před půl sedmou.

Za tu dobu, co Taxík v televizi běžel, jsem mluvila s dost lidmi. A vy určitě také. Taxík patřil mezi velmi, ale velmi oblíbené pořady mezi dětmi, malými i mladými, protože ti všichni do taxíku nasedli. Ano, v Taxíku se objevovaly i děti, sice ne často, ale občas tam byly a já se přiznám, že jsem na ty chytré děti, byla hodně hrdá!
Taxík byl úžasná sonda do našich vědomostí a jeho řidiči byli empatičtí a kouzlili nám úsměv na tváři. Nabili nás silou, abychom vydrželi Zprávy, které šly hned potom, abychom vydrželi vraždy, krádeže, podvody, neschopnost, hloupost, úplatkářství, atentáty, bezmoc, nemoc, slzy, týrání…
Nejvíc mi ale vadí, a nejsem sama, že se čím dál víc rozhoduje na veřejnoprávní televizi i na veřejnoprávním rozhlase, o nás, ale bez nás.

Myslím si, a nejenom já, že pro ty, kteří rozhodují o tom, na co se budeme dívat, či co budeme poslouchat, jsme stádo primitivů. Jsme pro ně stádo, které sice začne bučet, když se mu vezme to, na co je zvyklé, ale protože jsme stádo bučících primitivů, tak za pár dnů zapomeneme, proč vlastně bučíme, a bučet přestaneme – to si, nejenom podle mě, myslí ti, kteří rozhodují o tom, na co se budeme dívat, či co budeme poslouchat.
Třeba by nám pomohli členové Rady pro rozhlasové a televizní vysílání. Co myslíte? Já myslím, že ne. A víte proč?

Poslání Rady pro rozhlasové a televizní vysílání, se skládá ze 41 bodů. Doufám, že jsem dobře počítala. Mezi těmito body, podle mého, není jediný, který by podával divákovi či posluchači přátelskou ruku, či nastavoval přátelské ucho.

Pan Fuchs, se kterým jsme společně a rádi sledovali Taxík, stál teď chvíli za mnou, a koukal, co píšu.
„Oni tě vyhodí… z republiky,“ řekl po chvíli a neřekl nahlas to, co jsme si oba pomysleli. Z ČT tě vyhodit nemůžou, protože tam nejsi, a z Čro 2 tě už vyhodili.

Třeba se mýlím, a s „naším“ Taxíkem je to jinak – ale v tom případě si myslím, že když nějaký oblíbený pořad z ČT či oblíbený moderátor z ČRo zmizí, že je přinejmenším slušné, diváky či posluchače informovat, proč se tak stalo, a pokud diváci a posluchači trvají na tom, aby se oblíbený pořad či oblíbený moderátor na obrazovku či před mikrofon, vrátil – vyslyšet jejich hlasy.

Protože my, diváci, a my, posluchači, opravdu nejsme bučící stádo primitivů, i když chápu, že tato představa je pro ty, kteří rozhodují o tom, na co se budeme dívat, či koho budeme poslouchat, velmi, ale velmi lákavá…

Autorka: Irena Fuchsová