Co žena nikdy neřekne a muž nikdy neudělá

Autor článku: Irena Fuchsová U zápisu do první třídy, měly děti pleny.

Prý se v jedné škole zjistilo, že z dvaceti dětí, které rodiče přišli zapsat do první třídy, mělo osmnáct dětí plenky a a jenom dvě děti věděly, jak mají chodit na WC!
Pardon! Jsem popleta! Omlouvám se! Spletla jsem se! Prý se letos u zápisů do prvních tříd zjistilo, že si děti neumí zavázat tkaničky! Zjistilo se to prý podle TESTU, protože jinak se to ani zjistit nemohlo – tkaničky u dětských bot většinou nejsou. A když jsou, tak je děti mají málokdy zavázané, plandají jim kolem nohou, a já se už před lety odnaučila, je na to upozorňovat.
„Zavaž si tkaničky, šlápneš si na ně a upadneš!“
Z deseti dětí jedno poděkovalo, zastavilo se a botu si zavázalo. Ty ostatní mě buď vůbec nezaregistrovaly, nebo se na mě podívaly, jako když mi nerozumí, ale nikdy se nezastavily, aby si tkaničky zavázaly. Tak jsem je na to přestala upozorňovat, a až dneska, když jsem si přečetla, na co se přišlo letos při zápisech do první třídy, mi došlo, že těch devět dětí si tkaničky zavázat neumělo.
O tom, jak jsem se naučila vázat tkaničky já, jsem psala nedávno. Byly mi čtyři roky, byla jsem v Janských Lázních, každý večer jsem brečela, do pokoje pokaždé vtrhla sestra, zvedla moji deku a hodila ji na mě tou stranou, kde byly na povlaku rozvázané tkaničky, a zase vyběhla. A já ležela, brečela a ve světle, které do pokoje padalo prosklenými dveřmi z chodby, jsem se učila vázat tkaničky na povlaku. Naučila jsem se to sice jinak, než to naučila maminka s babičkou mého o dva roky staršího bratra, ale ty moje janskolázeňské tkaničky držely stejně pevně, jako ty jejich kolínské, které jsem se nikdy vázat nenaučila, i když se mě to obě snažily naučit…
I mé dvě děti jsem naučila vázat tkaničky janskolázeňským způsobem. Nebylo to nic těžkého. Chápaly rychle. A stejně rychle jsem je naučila chodit na nočník. Byl jim rok a už neměly plenky, protože věděly, na co se nočník používá a používaly ho. Ani tohle učení nebylo příliš těžké. Stačilo, udělat si na ně čas a vědět, co je chci naučit a hlavně proč. Proč, to bylo jasné. V roce 1975, i v roce 1983, když byly moje děti „plenkové“, se používaly bavlněné pleny, které se musely vyvařovat a žehlit, a já chodila do práce – určitě chápete, že se obě moje děti musely naučit chodit na nočník co nejdřív! Musely! A naučily se to rychle.
Měla jsem na to totiž fígl. Když bylo v pleně hovínko, vysypala jsem ho z pleny do nočníku a při nejbližší příležitosti jsem dítě posadila na nočník tak, aby si nevšimlo, že tam už hovínko je. Po chvíli jsem dítě zvedla a nadšeně mu ukazovala hovínko v nočníku. Radostí jsem skákala po pokoji a obě děti mé nadšení sdílely!
„Páni,“ říkaly si určitě, „tak takhle to je! Tak proto mě ta moje máma furt rve na tuhle věc a chce, abych na ní seděl(a)! Máma chce, abych do téhle věci udělal(a) hovínko! Aha! Když tam udělám hovínko, tak se tam můžu i vyčůrat! Za pokus to stojí! Třeba máma bude zase skákat radostí po pokoji!“
A tak se moje děti příště zkusily do nočníku i vyčůrat a já je nezklamala a radostně jsem poskakovala po pokoji, přesně, jak čekaly! Jak se to říká? Škola hrou?
Ale jak se mají dnešní děti naučit vázat tkaničky, když jim maminky kupují boty bez tkaniček, protože je to pohodlnější obouvání, nebo jim koupí boty s tkaničkami, ale děti si je stejně nezavazují, protože dneska je jedno, jak se co nosí a je dokonce cool, když jsou boty nezavázané.
A jak se děti mají naučit chodit na nočník, když nevědí, proč je maminky nutí sedat si na tu příšernou věc, které říkají nočník, a řvou na ně, když na něm nechtějí sedět, a nakonec jim stejně dají plenu, kterou nemusí vyvářet a žehlit, ale vyhodí ji, a tak jsou spokojené děti i maminky, akorát…
… akorát že se možná za pár let opravdu dočteme, že se u zápisu do první třídy zjistilo, že z dvaceti dětí pouze dvě děti neměly pleny…
P. S.
Tenhle blog jsem napsala jednak kvůli tkaničkám a nočníkům, a pak jsem ho napsala proto, že se Hrdina (tak říkám jednomu čtenáři mých blogů), ptal mé dcery, jestli nejsem náhodou nemocná, že jsem teď žádný blog nedala.
Nejsem nemocná, Hrdino, nejsem!

Autorka: Irena Fuchsová