Co žena nikdy neřekne a muž nikdy neudělá

Autor článku: Irena Fuchsová Ženské jsou na nic! Jsou zbytečné!

Už jenom ty jejich blbý kecy! Na všechno mají vodpověď! Chlap jim musí furt ustupovat, protože kdyby jim neustoupil, tak by se furt jenom peklil!
Ženský jsou tak strašný, že vobyčejnýho chlapa, kterej je rád, že si vodkroutí svejch vosum hodin ve firmě, kde z něj vodíraj kůži i s chlupama, a když si je vodkroutí, lehčí vo deset deka chlupů, dojde pro haranta do školky, hodí ho domů a pak zmizí do hospody na jedno, na dvě, a domů se vrátí, když už harant chrápe, vrátí se a říká si furt do kola, ženský jsou tak strašný, že mě, vobyčejnýho chlapa, kterej je rád, že si vodkroutí svejch vosum hodin ve firmě, kde z něj vodíraj kůži i s chlupama, a když si je vodkroutí, lehčí vo deset deka chlupů, dojde pro haranta do školky, hodí ho domů a pak zmizí do hospody na jedno, na dvě, a domů se vrátí, když už harant chrápe, vrátí se a říká si furt do kola, furt do kola si říká, ženský jsou tak strašný, že mě, vobyčejnýho chlapa, ty důry přinutěj, že vymyslím nový slovo!
Chápete to?! Dneska vymyslet nový slovo? Kdo to dneska dokáže? Kdo? Já. Já, kterej je denně lehčí vo deset deka chlupů, tak já vymyslel nový slovo.
Peklit.
Furt bych se s ní jenom peklil, kdybych jí neustoupil!
Vám, co nový slova neumíte vymejšlet, a tak jim ani nemůžete rozumět, vám to moje nový slovo, peklit, vysvětlím.
Peklit znamená, že bych byl furt v pekle. Byl bych furt v pekle, kdybych jí furt neustupoval! A to by se mi tedy fakt vůbec, ale vůbec nechtělo, bejt furt v pekle!
A teď mi řekněte, proč my, chlapi, musíme tohle podstupovat? Proč musíme furt ustupovat, abysme se nepeklili? Proč?
Protože musíme.
Musíme ze sebe, v tý naší blbý firmě, nechávat vodírat chlupy s kůží, denně deset deka chlupů i s kůží, protože máme hypotéku na ten blbej, velkej byt, kterej bysme si nikdy nekupovali, kdybysme neměli ženskou a haranta, stačila by nám jedna cimra u báby, kde bysme to v klidu přežili, než by bába natáhla brka, a žádná hypotéka, žádný vodírání chlupů a kůže, protože bysme neměli hypotéku a šéfa bysme klidně mohli poslat do prdele!
Nemuseli bysme denně chodit do hospody na jedno, na dvě, a čekat, až harant usne a pak teprve přijít domů! Chlastali bysme si pěkně doma, s nohama na stole, jeden lahváč, druhej, pátej, desátej, a pak bysme se svalili a nikam bysme ráno nevstávali, protože bysme se na práci pěkně vykašlali!
A nikdo by z nás každej den nevodíral deset deka chlupů i s kůží! Nikdo! Pěkně bysme si zarůstali, vobrůstali a nic by nám nescházelo!
Hergot, chlapi, pojďte s tím něco udělat! Potřebujeme vůbec ženský a ty jejich haranty? Nepotřebujeme!
P. S.
Pánové, nevím, kde se tohle ve mně vzalo! Fakt nevím! Vyposlechla jsem si dneska podobný rozhovor a teď jsem se ho snažila popsat. Nic víc, nic míň. Fakt je, že fantazie je bezbřehá.
Moje kniha, Když muž miluje muže, vyšla už podruhé, a když jsem ji v roce 1998 psala, nikdy jsem nebyla u žádných gayů na návštěvě. Nepotřebovala jsem k nim chodit pro zkušenosti. Proč, proboha? A když jsem k nim později na návštěvy chodila, potvrdila jsem si, že návštěva u gayů je úplně stejná, jako když přijdete na návštěvu k heterákům.
Jednoho rozdílu jsem si tam ale všimla, to ano.
Všichni gayové, u kterých jsem byla na návštěvě, všichni měli doma nádherně uklízeno!

Autorka: Irena Fuchsová