Gauneři

Autor článku: Jiří Vodička Ani nevím jestli jsem nebyla radši, když ti dávala práci Maruška, to jsem tě viděla stále, když jsi zaskakoval za nedostatek saniťáků.Tvůj otec mi dal šanci o které se mi ani nesnilo,objal jsem ji okolo ramen.

To víš že jsem velice ráda že můj taťka ti dal prioritu ve svém operačním týmu a teď mě miláčku doprovoď domů.Víš že mám docela strach že se něco bude dít,zaslechla jsem že už jsou Rusové nablízku a otec chce až to sem k nám přijde tak abych byla doma,že prý to jsou násilníci a kdo ví co by se stalo kdybych je potkala.Tak počkej zlatíčko, já se vyzbrojím sebral jsem vedle stromu upadlou sukovitou větev přehodil jsem si ji přes rameno a s touto výzbrojí která v ní vzbudila smích, jako s flintou jsem doprovázel Verunku až k jejích vilce,kterou jsem viděl poprvé.Máte miláčku docela pěkný dům, loučil jsem se s Verunkou u jejích vrátek a obdivně jsem si prohlížel jejich vilku.Viď, náš pradědeček ho dal postavit a doufám, že by jsi v něm mohl bydlet a teď už jdi ať se vyspíš na zítra,políbila mě na rty na rozloučenu a ještě mi zamávala od domovních dveří na rozloučenou

Co se to děje? Probudil jsem se k ránu a měl jsem pocit že se mnou skáče postel,jak se otřásal zámeček a na zdi naproti oknu se odráželo světlo od obrovské záře které která byla vidět se silnými detonacemi z dáli na obzoru.Tím směrem jsou přece Drážďany uvědomil jsem si rychle jsem se oblékl a seběhl dolů do vstupní haly, odkud se ozývalo silné bušení na dubové dveře.Co se to děje vybíhali všichni z pokojů rozespalí a snažili se zorientovat v nastálém zmatku.Otevřel jsem hlavní dveře v kterých stál Mates v roztrhaném zakrvácenám nemocničním plášti a za ním chrchlala jeho sanitka.To co vidíš na obzoru tak to je bombardování, kobercový nálet na Drážďany.Ale my tam nejedeme,my jedeme na chemičku,voni ti Amíci když letěli na Drážďany odhodili něco tady na chemičku a na sklad zbraní a munice co tam mají germoši, tak nasedej jedem do fabriky, je tam potřeba každé ruky,ze špitálu už je tam všechno co mohlo být postrádáno,vysvětloval mi zatím co jsme se cpali do sanitky s těmi dospívajícími raubíři v čele s Valdou.Hele já doufám že ti co sedí vzádu neomdlejí, jsou tam hotová jatka, ukázal Mates palcem dozadu do sanitky na ty kteří s námi chtěli jet na pomoc.Neboj nejen silné žaludky ale také zlaté srdce zaručil jsem se za ně.Budou jen pomáhat odstraňovat trosky uklidňoval Matesa Valda.To je Boží dopuštění, co chlapi, komentoval Mates naši cestu do chemické fabriky,když jsme se vyhýbali kolonám vozidel mířících do fabriky.Vojenské vozy, hasiči,záchrané jednotky až jsme přijeli k zbořeništi z kterého se ještě doutnalo po kterém se pohybovali požárníci a vojáci wehrmachtu a civilisté kteří vyprošťovali z trosek raněné a pozůstatky těl.

Sem sem zamával na nás náš primář s brašnou první pomoci, ošetřující zraněné které mu nosili pomocníci.Tady máte pracoviště a ukázal mi na montážní stůl na kterém bylo prostěradlo na kterém ležel zraněný muž a já jsem si vysypal z brašny nástroje vyhrnul jsem si rukávy a začal pracovat na první pomoci na zraněných,které mi nosili moji pomocníci, které vyprošťovali zpod trosek,zřícené haly.

Byla to nekonečná a úmorná práce, neustále k nám přinášeli stále nové zraněné, když už jsme mysleli že je poslední a my se můžeme přesunout do nemocnice, abychom mohli řádně ošetřit, to co jsme ošetřili provizorně, vždy se ještě někdo našel koho přinesli zpod trosek.Já jsem ošetřoval na příkaz primáře ty lehčí zranění, zatím co on s týmem zkušených lékařů, pracoval na těch těžkých poraněních.Poté to jsme konečně provizorně ošetřili poslední zranění,přesunuli jsme se do nemocnice a tam jsme konečně mohli dokončit řádně to co jsme museli dělat v provizorních podmínkách na místě neštěstí.Když jsme skončili s poslední operací zranění, bylo už hodně po poledni a my jsme všichni sotva stáli na nohou.Děkuji vám všem kolegové, dnes si myslím že si zasloužíme všichni dobrou kávičku, loučil se s námi primář,který pořekadlo s kávičkou používal když byl velice spokojen a chtěl někoho pochválit.Teď se ukliďte do nějakého koutku a dejte si někde šlofíčka.Popřál nám když jsme se vykoupali, převlékli a dali si tu kávičku .Ani nevím jak jsem usnul,ale probudil jsem se na lékařském pokoji pozdě odpoledne v křesle a pohled na hodiny, mě ukázal že jsem prospal tři hodiny, v křesle kde jsem usnul ihned, jak jsem do něho usedl ke kávě.Á náš benjamínek se nám probudil usmívali se všichni okolo mě a do chřípí mi zavoněl Marušky malinový čajíček a ještě něco sladkého s navinulou vůní.což mi připomnělo vzpomínku na matčin štrůdlíček a byl tam na míse přede mnou a voněl hrozinkami.Zamžoural jsem rozespale po přítomných kteří se bavili o té zásahové akci po bombardování a křoupali k tomu ten Marušky voňavý štrudlík,zkusil jsem se natáhnou pro koflík s čajem, ale ouha ruce jsem měl po tom operačním maratónu jak z olova.Jen,opatrně,usmívala se Maruška a začala masírovat mé zápěstí opoldeldokem.

Autor: Jiří Vodička; foto: internet