Jak se stáří někdy tváří

Autor článku: Hana Šimková Moje energie.

Moje energie mě už dávno neposlouchá. Mrcha je někde zalezlá a mě nechá bez energie ploužit se životem. Když už je jí mě hodně líto, tak mě malinko nabije a zase klidně zmizí… Snažím se toho malého nabití okamžitě využít, protože nevím, kdy budu nabitá příště.

Často, když už si nevím rady, začnu energii hledat. Jelikož energie mě ještě nechce úplně vyřadit ze života, tak se najít nechá. Beze mě by totiž zahynula také. Je to přece energie jenom moje. Snažím se ji lákat na různé nástrahy a slibuji jí, že ji vyžiju, jak nejlépe umím, ale dělá si stále, co chce.

Tuhle ale byla nějaká radostná a přímo rozpustilá, a tak se mi vlila do žil. No, byla to rána. Já jsem najednou nevěděla, co mám s tou nově nabitou energií dělat… Abych ji trochu unavila, tak jsem umyla okna, dveře, podlahu a vůbec co se dalo.

Jenomže já s tou energií nějak neumím hospodařit, a tak jsem ji rychle vyčerpala. Dala mi to sežrat a další den nepřišla vůbec. Ležím na posteli úplně bez energie a přemýšlím. Zajímavé je, že energie napadá jenom moje tělo. Stará hlava a mozek v ní stále pracují. Snaží se nad energií vyzrát a vymýšlejí, jak ji do těla zase přivábit. Je ale hrozné, že se poslední dobou nechá přivábit čím dál tím méně. Je nějaká vychytralá a zdá se, že i ona šetří sílu a šetří s ní hodně. Obě dvě se zdáme vyčerpané jedna druhou. Tuhle jsem se ale probudila a co se to se mnou děje? Moje energie, nebo aspoň její větší část se vrací. Já jsem se totiž konečně uzdravila a zase má tedy moje energie v mém těle dost místa. Máme k sobě zase blízko a docela se přátelíme. Já jsem ji vzala za odměnu do rozkvetlého parku, a to byste koukali, jak jsme pookřály.

Autor: Hana Šimková