Jak se stáří někdy tváří

Autor článku: Hana Šimková Vánoce v hlubokém lese.

Moji rodiče si koupili auto. Bylo to veliké překvapení, protože v té době moc aut nejezdilo a v naší ulici už vůbec žádné. Maminka zdědila něco málo peněz po tetě a peníze stačily na tento velmi výhodný nákup. Před naším domem se tedy jednou ocitlo vozidlo. Kdo z vás ještě pamatuje, byla to ŠKODA 422. Hnědé hranaté auto, které mělo vzadu na zadečku takovou bedýnku na zavazadla. Vevnitř roztrhané potahy na sedadlech, které však maminka spravila starou pytlovinou a vůbec šikovná maminka autíčko zvelebila, jak se dalo. Já a můj brácha jsme se do auta okamžitě zamilovali. Mělo takový dobrácký kukuč, když jsme se mu zahleděli do poloslepých reflektorů. Dali jsme mu jméno Ženévie a už jsme mu jinak neřekli. Auto jsme tedy vlastně obdrželi jako dárek, protože bylo právě před Vánocemi. Naše první zkušební jízda byla velmi slavnostní. Pozvali jsme i babičku, a tak já, brácha (byli jsme v té době opravdu malé děti), maminka i tatínek jsme se za slavnostního dozoru všech sousedů, protože v domě v oknech při této atrakci byla hlava na hlavě, nasoukali do auta. Tatínek otočil startérem, startér nerudně zavrčel a nic. Tehdy se také auto dalo nastartovat klikou. Tatínek tedy nelenil, křepce vyskočil, popadl kliku, nasadil ladný postoj a točil a točil. Auto škytalo, sousedi se popadali za břicha, protože zlomyslnost je všude. Když už naše zoufalství dosáhlo vrcholu, tak se auto rozkašlalo jako starý tuberák, ale drželo obrátky. Tatínek vyčerpaný naskočil s klikou do auta a auto udělalo několik nesmělých pokusů o jízdu. No nic moc, opět stojíme.
Zoufalý tatínek nás všechny vyhnal z auta, jen nemohoucí babičku nechal sedět a řekl, že auto musíme kousek tlačit. Ještěže pod námi byl velký kopec. Dotlačíme ho ke kopci a pak se snad rozjede samo z kopce dolů. Dotlačili jsme ho na kraj kopce, tatínek rychle naskočil, div mu auto nepřejelo nohu.

Auto jelo z kopce bez motoru a tatínek mačkal startér. Světe div se, povedlo se to a autíčko si začalo docela příjemně pobrukovat. Asi se mu to zalíbilo, protože přestalo protestovat. Honem jsme s bratrem a maminkou auto doběhli a nasoukali se dovnitř.

Cílem naší cesty byl les. Vím, že už tehdy se to nesmělo, ale naše dobrodružství vymyšlené tatínkem spočívalo v tom, že si vánoční stromeček přivezeme z lesa. Možná, že po koupi auta už na stromeček nezbylo. Nepřemýšlela jsem o tom a na takový voňavý čerstvý stromeček z lesa jsem se těšila. Vůbec nám to nepřipadalo jako nějaká krádež.

Auto nás úplně v pohodě do lesa dovezlo. Byl Štědrý den odpoledne, byli jsme slavnostně naladěni, stromeček přivezeme a Vánoce mohou začít. Tatínkovi se pořád nelíbila žádná cesta, kde by zastavil. Nakonec si vybral a začal najíždět hodně ke kraji, abychom na silnici nepřekáželi, a hlavně nebyli moc vidět. Tatínek chudák také špatně viděl na jedno oko, což dlouho nepřiznal, nerozeznal tedy zarostlý příkop a my se najednou ocitli dvěma kolama v hlubokém příkopu a ostatní dvě kola trčela hodně nahoru k nebi. Auto si leželo spokojeně na boku a odpočívalo. Nás si už vůbec nevšímalo. Vyškrábali jsme se ven a babička už se přestala divit všemu. Její do té doby nudný život se hodně obohatil. Co teď? Hluboký les a jak jsem již na začátku řekla, moc aut tehdy ještě nejezdilo. Na zázraky jsme nevěřili, ani na ty štědrovečerní, kapr se doma plácá ve vaně naprosto neohrožen a my se plácáme uprostřed lesa, zatím také neohrožováni.

Maminka však byla vždy žena činu. Prohlásila, že opravdu jiná možnost není a že pro někoho dojde. Naše zoufalství se tak prohlubovalo, že jsme se ji ani nesnažili zadržet. Začalo se smrákat a přituhovalo. Pololeželi jsme v pololežícím autě, vzájemně se zahřívali a chvílemi jsme nevěděli, jestli se třeseme zimou nebo strachem o maminku, která se nevracela. Tatínek nás už opustit nemohl, protože postrádat oba rodiče v šeřícím se lese se nedalo. Vánoční stromeček s kaprem a dárkama nám začínal být ukradený, protože se nám jednalo už skoro o přežití. Babička najednou ožila a aby snad naše zoufalství nějak oživila, navrhla abychom si pro zahřátí zpívali koledy. Taky si možná myslela, že náš řev odradí divokou zvěř, co by mohla v lese číhat. Odzpívali jsme všechny koledy, co jsme znali a nakonec se začali modlit, aby nám Ježíšek alespoň vrátil maminku. Když bylo naše zoufalství na samém vrcholu, tak se objevilo v dálce světlo. Že by kometa? Ne, bylo to něco lepšího. Přijel traktor s nějakým pánem a maminkou.
Už to však zkrátím. Pán s traktorem nás vytáhl z příkopu a dotáhl auto domů až před barák. Za oknama sousedů svítily stromečky a ozývaly se koledy. Nám to ale vůbec nevadilo. S odstupem času nám toto dobrodružství připadalo úžasné. Dárky jsme dostali druhý den, ale bylo to jedno. A kapr šel za odměnu do Vltavy.

Autor: Hana Šimková