Klementajn

Autor článku: Radek Brašnář Seděla na horním lůžku dvoupatrové postele v pokoji plném děvčat. Bylo jich tam asi dvacet. Zpívali jsme známé trampské písničky a po vyčerpávající práci na brigádě ve znojemské Frutě jsme odpočívali, protože lelkovat po městě se nám nechtělo.

Byli jsme všichni z jedné brněnské zdravotní školy z posledního ročníku ze dvou odborností a shodou náhod jsem byl mezi děvčaty sám. Za poslední rok jsem si na takovou situaci zvykl, protože v naší třídě nás kluků bylo jen o dva víc. Byla tmavovlasá s kratším účesem, pozorně sledovala rozhovor svých kamarádek, klidně seděla,ale její ruce byly v neustálém pohybu. Cosi pletla. Měla pěkně modelovaný obličej a od svých halasných spolužaček se odlišovala nápadným klidem a jistou vyrovnaností. Pokud do rozhovoru zasáhla, promluvila jasně a přímo bez narážek či posměšků. Byla prostě jiná. Ne že by do kolektivu nepatřila, měla určitě ve své třídě respekt, ale nedávala ho nijak najevo. Zaujala mne. Jmenovala se Marie Klementová.

Později na podzim ve škole jsem ji párkrát zahlédl, naše třída měla ve škole jen pár hodin, zbytek dne jsme trávili na praxích v laborarořích nemocnic po celém Brně. Studovala rozdílný obor a dozvěděl jsem se postupně, že je nejlepší ve své třídě. Ani mě to příliš nepřekvapilo, myslel jsem si to už, když jsem ji poprvé spatřil, že bude hodně bystrá. Teprve koncem roku, když jsme se blížili k maturitám, podařilo se mi s ní promluvit. Řekl jsem jí, že bych moc stál o schůzku s ní, ale vymluvila se, že nemá moc času a musí se hodně učit k maturitě, snad až po ní. Poděkoval jsem a tvářil jsem se, že o schůzku nadále stojím a pro všechny případy jsme si vyměnili adresy. To už pro mne znamenalo výhru v prvním kole, protože na psaní dopisů jsem byl třída. Jakmile se maturity přes nás přehouply a dopadly skvěle, napsal jsem první dopis. Druhý a třetí následovaly v těsném závěsu a v odpovědi na třetí bylo pozvání na první návštěvu k ní domů.

Pamatuji se na její popis cesty. Napsala: „ Pojedeš z Prostějova na Kostelec ( věděla už, že pojedu na motorce), za městem odbočíš doprava přes přejezd, přejedeš potok, vjedeš do vesnice, sjedeš z malinkatého vršíčku a poslední dům na levo je náš“. Nedalo se to přehlédnout. Byl jsem v její rodině řádně představen, její táta byl mohutný chlap, agronom družstva, maminka byla drobnější a pracovala také v družstvu a mladší sestřička a bráška ještě chodili do školy. Maminka byla sdílná, ale „ mlovilo po hanácko“ , takže jsem jí zpočátku vůbec nerozuměl. Rychle jsme vyrazili na procházku, ale ve vesnici nebylo možné promluvit, protože se všichni znali a neustále ji zdravili, nebo ona je. Za humny se rozbíhaly silnice do šesti směrů, ale všechny v rovině a mezi poli. Vrátili jsme se rychle pro motorku, projeli pár vesnic a skončili na hanáckém vršku. Po cestě jsem se snažil jí mezi polibky rozepnout halenku, ale neuspěl jsem.

A neuspěl jsem vícekrát. Do podzimu jsem jezdil na Hanou dvakrát za měsíc, později jen autobusem, bylo to dost daleko. Tehdy jsme pro sebe měli jen asi čtyři hodiny, než jsem musel zase jet nazpátek. Navštěvovali jsme na varhanní koncerty v Olomouci a z rozhovoru následně vyšlo najevo, že já do kostela chodil kvůli hudbě, ona kvůli víře. A ve víře byla celistvější a zásadovější, než bych čekal. Pokud by existoval pro katolické vyznání výraz ortodoxní, pak by byl pro ni vhodný. Za zhruba tři roky chození se mi podařilo jednou u nich přespat kvůli pozvání na místní ples, spal jsem v parádním pokoji, kde byla hrozná zima a jen asi na deset minut před spaním se přišla za mnou pomazlit, kromě polibků nebylo nic důvěrnějšího. Potom nás moji přátelé pozvali na běžky do Rejvízu na chatu, tam také k žádným důvěrnostem nedošlo, potom jsme jednou s těmi přáteli slavili u nás doma Silvestra a ani zde se mi nepodařilo se dostat k ní blíž.

V té době Marii přijali na farmaceutickou fakultu do Bratislavy, kam jsem také zkusil párkrát zajet. Vlakem to bylo pro mne drahé a stopem se mi to asi dvakrát podařilo. V Blavě zase nebylo kam jít, její internát byl neproniknutelný a návštěvy končily v návštěvní místnosti, kde bylo tolik soukromí, asi jako v čekárně na nádraží. A také tak to tam vypadalo. Jednou jsme skončili v jakémsi lesoparku poblíž Bratislavy a ani tam jsem ji dosud nepomiloval. Moc jsem ji měl rád, ale díky její víře a díky mému bezvěrectví jsme nakonec pro rozdílné názory náš vztah ukončili. Bylo mě to moc líto. Dnes by mi to nejspíš nevadilo.

Pak jsem se dozvěděl, že po zakončení studia Marie s jakýmsi klukem utekla přes Rakousko do Spojených států, tam se vzali a tam se následně také rozvedli, ale ona tam zůstala dál, pracovala ve svém oboru a vykonala tam referenční zkoušky. Žila ve městě Omaha ve státě Nebrasca v Americe se svým synem Tomášem. Jak tento svůj čin obhájila před svým bohem a před sebou samou, to nevím. Dlouho jsem se vesničce Smržice vyhýbal, protože i při pouhém průjezdu jsem musel myslet na Marii. Teď už mi to nevadí a dokonce jsem se letos zastavil ve Smržicích pro semínka rajčat v tamějším vyhlášeném podniku Semo.

Autor: Radek Brašnář