Kůžička

Autor článku: Radek Brašnář Stojím a po těle mi stéká vodní film. Jsem ve sprše. Jedna z mála chvil, kdy se cítím velmi dobře. Miluji sprchu. Nejlépe takovou s velkým a s bohatým proudem vody. Ve sprše mě napadají různé myšlenky. Někdy i vzpomínky. Pamatuji se, jak při jednom takovém sprchování mne napadla věta, kterou kdysi vyslovila moje maminka.

Vzpomínám si na tu blaženost, jak mne v koupelně maminka ve vaně umývala, když jsem byl malý. Od jistého věku už jsem se ale musel umývat sám. Už tehdy jsem se zkoušel sprchovat ruční sprchou ve vaně, ale vždy jsem hodně vody nacákal po podlaze a pak jsem musel celou podlahu koupelny umývat. Nebyla to příjemná práce po koupání, a tak jsem od sprchování záhy upustil.

Namydlil jsem se tedy vždy pořádně a všude a pak jsem tiše ležel ve vaně v teplé vodě a…najednou jsem uslyšel, jak maminka volá přes zavřené dveře koupelny: „Stáhni si tu kůžičku“. Nikdy jsem rodičům neodporoval a zpravidla jsem vykonal, co si přáli. Ale v ten okamžik jsem netušil, o co mne maminka žádá. Proboha jakou kůžičku? Má na mysli kůžičku mezi prsty u nohou? Tam přece žádná volná není. Kde na těle bych měl mít takovou volnou kůžičku, aby se dala stáhnout?

Bylo to v době, kdy se v naší rodině jisté věci nepojmenovávaly jejich skutečnými názvy a nepoužívala se ani obvyklá dětská přirovnání, jako například ptáček nebo škeblička. Dokonce pro oblast lidského těla, která začínala pod pasem a končila v půli stehen se používal zvláštní výraz mezinoží.

Nevím, odkud se vzalo takovéto puritánství, ale tak to zkrátka bylo. Příkaz o stažení kůžičky jsem tenkrát proti své vůli zkrátka nevykonal. Teprve po letech v jinošském věku jsem konečně pochopil, kterou kůžičku měla moje maminka na své mysli, stejně jako kam se ta kůžička stahuje a proč. Právě asi v té době jsem také pocítil blaho ve chvíli, když tu kůžičku stahovala má partnerka a nebylo to ani ve sprše, ani v koupelně.

EPILOG:

Nedávno jsme spolu s manželkou prožili jednu podzimní dovolenou s jinými důchodci u moře ve Španělsku. Moře bylo bouřlivé a na pláž se nesmělo, a tak část důchodců trávila volný čas u hotelového bazénu. Někteří chodili stále na stejná místa, my také, a proto jsme se posléze bavili se starším párem z Prahy, který s sebou vzal na dovolenou svého malého, zvídavého vnoučka. Ke konci zájezdu se řeč u bazénu stočila na předměty, které si každý kupoval podle svého uvážení. Paní byla na této dovolené už vícekrát, a tak věděla, co si ze Španělska má domů přivézt. Koupila si krásné, semišové pantoflíčky, kterými se chtěla pochlubit. Nevzala si je ale k bazénu, a tak popisovala jejich přednosti. Velebila jejich měkkou a hebkou kůžičku, o které svými slovy vypověděla, že kůžička na pantoflíčcích je stejně jemná, jako kůžička u pindíka.

Později, když jsem myslel na její výrok, jsem se snažil uvědomit si, zda jsem nepůsobil jako nevzdělanec a nezůstal s otevřenými ústy. Dovtípil jsem se, že pravděpodobně, stejně jako kdysi moje maminka, koupala a myla svého vnoučka a při té příležitosti nabyla této zkušenosti.

Dosud jsem se v mém pozdním věku nesetkal s tak pregnantním přirovnáním, které nejen výstižně definovalo jakost zmíněné obuvi, ale samotný výrok byl vysloven se stejnou samozřejmostí, jako kdyby nám ta paní sdělovala svůj názor na kvalitu místního ovoce.

Autor: Radek Brašnář