Co žena nikdy neřekne a muž nikdy neudělá

Autor článku: Irena Fuchsová Záhadné rozchody.

Záhadné rozchody, o kterých píšu, se týkají převážně mužů. Vysvětlím vám, pánové, v čem je problém záhadných rozchodů, protože důvod je velice prostý, proto pro vás, myslitele, nepochopitelný.
Záhadné rozchody jsou jako záhadná nemoc, kterou ale nikdy neonemocní ti, kteří se brali v letech 1975 – 1990. Pokud se ovšem tyto páry rozvedou, a rozvedený muž si pořídí podstatně mladší partnerku, je více než pravděpodobné, že touto záhadnou nemoci brzy onemocní a… čeká ho záhadný rozchod.
Tato záhadná nemoc mezi námi řádí už pěkně dlouho a řádí hlavně mezi ročníky 1975 – 1996. Mě ani pana Fuchse se netýká, spadáme totiž do kategorie, která touto nemocí nikdy neonemocní, jsme ročník 1950 a brali jsme se 2. 2. 1980 – ale přesto se s touto záhadnou nemocí setkáváme denně, a to zhruba od roku 2000.
Přiznám se, že mě hodně štve, že mi třináct let nedošlo, jak úzce jsou tyto záhadné rozchody, propojené s mobily!

Začalo mi to docházet zhruba před čtrnácti dny, kdy jsem se setkala s jednou dívkou a s jejím záhadným rozchodem. Za pár dnů jsem potkala mladou ženu a její záhadný rozchod, a konečně před pár dny řešily záhadný rozchod, dvě dívky ve vlaku, a dneska stačilo, aby dcera jenom ťukla, a mně konečně všechno do sebe zapadlo!
„Ještě mi nenapsal,“ zkontrolovala Rita nespokojeně mobil, ale protože si šla vzápětí přidat segedínský guláš, na mobil zapomněla. Když asi za hodinu odcházela, rozverně ho hodila do kabelky.
„Už ti napsal,“ zkonstatovala jsem a ona se na mě přezíravě podívala.
„Nenapsal.“
A já věděla, že napsal.

A v tu chvíli se mi vynořily v paměti stovky dívek a mladých žen, které se v průběhu uplynulých třinácti let rozčilovaly nad tím, že jim ten jejich nezavolal nebo neposlal esemesku. Probíraly to s kamarádkami, s kolegyněmi, na ulici, ve vlaku, ve škole, v práci.
„On mi nemůže poslat esemesku, že přijede o hodinu dýl?! Končím s ním!“
„Rozejdu se s ním! Copak mi nemůže zavolat, že už tam dojel?!“
„Já mu napíšu a on – nic. Neodepíše. To nemá cenu. Nemá mě rád.“
„Pohádali jsme se, tak jsem mu poslala večer esemesku, kde jsem to všechno ještě jednou probrala a on mi napsal jedno slovo! Napsal mi, JO. To nemá absolutně cenu, dál v tomhle pokračovat. Absolutně ne.“
Nespočítám, kolikrát jsem se vás, mužů, za těch patnáct let, zastávala. Možná pět set krát jsem na vaši obhajobu říkala, že esemesky nepíšete, že nevoláte, protože nejste zvyklí volat. že ji máte rádi, jenom jí to nepíšete denně do esemesek, že když máte zpoždění, snažíte se k ní přijít, nebo přijet co nejdřív, a nezdržujete se psaním esemesek nebo voláním.
Že jste prostě jiní.

Nepomohlo to. Byla jsem umlácená argumenty, že když mohou psát esemesky a volat ony, můžete i vy.

Takže, pánové, pokud nechcete, aby vás čekal záhadný rozchod, udělejte to nejmenší, co můžete udělat! Napište esemesku nebo zavolejte.
A pokud se chcete rozejít, pak esemesky nepište a nevolejte. Ale to vlastně děláte, i když se rozejít nechcete… To je začarovaný kruh!?
Bože, jak já jsem šťastná, že jsem ročník 1950, a když jsem začala mít lásky, jediný, kdo mezi mnou a mými láskami fungoval, byl náš pošťák, pan Kočička, který mi házel do schránky dopisy…

Autorka: Irena Fuchsová