Co žena nikdy neřekne a muž nikdy neudělá

Autor článku: Irena Fuchsová Podvod se žákovskou knížkou.

Pamatujete si na žákovské knížky? Kolik generací mělo trauma z toho, když se od matky nebo od otce, ozvalo: Ukaž žákovskou knížku!
Ani nevím, jestli ještě jsou, protože jsem s nimi skončila v roce 1998, kdy šla moje dcera do deváté třídy, která byla od tohoto školního roku opět povinná. Nicméně dneska jsem si na žákovské knížky vzpomněla a to tak, že dost!

Pan Fuchs něco hledal, a jak známo, když se něco hledá, najde se všechno možné, jenom ne to, co se hledá.
A tak mi přinesl svoji žákovskou knížku ze VII. B. Na první stránce SLIB PIONÝRA, následoval OMLUVNÝ LIST a pak SDĚLENÍ O PROSPĚCHU A CHOVÁNÍ ŽÁKA. Tam byly nejenom známky, ale i dotaz mého tchána:
Prosím o sdělení, proč syn dostal 10. 2. 1964, známku 5 z dějepisu.

Odpověď učitele byla vyčerpávající: Známka je odůvodněna.
Na konci žákovské knihy byl list, nazvaný JINÁ SDĚLENÍ.
„Maminko a tatínku,“ napsal tam, kromě jiného, třináctiletý pan Fuchs. „Mohli byste chodit do lidových kroužků ruštiny. Přijďte ve středu 18. 9. v 19. 30. do prvního poschodí kavárny Volha.“
Za prvé, kolínské kavárně Volha se říkalo odjakživa Amerikán, na Volhu ji přejmenovali po válce, a úplně zbytečně, protože to byl stejně furt Amerikán – takže do Volhy pravděpodobně nikdo z rodičů nepřišel, i kdyby chtěl, a za druhé, tahle pozvánka, zrovna od pana Fuchse, opravdu sedí!
Když totiž pan Fuchs dostal v maturitním ročníku otázku, što móžno kupíť v magazíně Kótva, odpověděl jedním slovem.
Vsjo.

Zatímco jsem si pročítala žákovskou knížku pana Fuchse, objevil žákovskou knížku naší dcery Rity – ze druhé třídy, školní rok 1991 – 92.

Všechny rubriky v ní byly stejné, jako v žákovské knížce třináctiletého pana Fuchse v roce 1964, akorát na první stránce bylo přelepené nějaké předlistopadové prohlášení typu, Učit se, učit, učit se! (pionýrský slib to nebyl), které se už do doby polistopadové nehodilo. Ale protože se v té době ještě šetřilo, nešly tyto předlistopadové žákovské knížky do stoupy a netiskly se nové, za desítky milionů, ale použily se tyto předlistopadové a nevhodné prohlášení se jednoduše přelepilo.
Vzadu, na stránce JINÁ SDĚLENÍ, si Rita napsala:
„V pátek 31. 1. 1992 dostaneme vysvědčení. Budeme mít 4 vyučovací hodiny. 3. 2. v pondělí máme volno! volno! volno!!!“

Proti pozvání do Volhy v roce 1964, do lidového kroužku ruštiny, osvěžující zápis, že? Rozněžnila jsem se a napadla mě zákeřná myšlenka, prozradit panu Fuchsovi můj podvod se žákovskou knížkou v roce 1998, kdy šla Rita do deváté třídy, ale okamžitě jsem se okřikla, proboha?! Zbláznila ses?!, a zákeřná myšlenka rychle odcupitala.

Ale vám to můžu povědět. Pan Fuchs totiž nečte, co píšu, a pokud mu tenhle blog některý z mých nepřátel neprozradí, nedozví se to nikdy.
Když se Rita v roce 1998 chystala poprvé do deváté třídy, povzdychla si.
„Zase budu muset ukazovat tátovi žákovskou…“
„Řekneme mu, že ji nemáte,“ uklidnila jsem ji. „Nech to na mě.“

V polovině září se ozvalo poprvé páně Fuchsovo, Rito, ukaž mi žákovskou knížku, a život v naší domácnosti se na vteřinu zastavil. Ale opravdu jenom na vteřinu!
„Deváťáci žákovské knížky nemají,“ ozvala jsem se já a vyndávala jsem z tašky nákup.
„Jak to, že je nemají?“
„Na ministerstvu školství si neuvědomili, že se otevírá devátá třída, nedali peníze na žákovské knížky do rozpočtu, takže je v devátých třídách nebudou mít.“

A bylo to. Často s Ritunkou na tento náš poslední školní rok na ZŠ, vzpomínáme. Často. Díky zapomnětlivému ministerstvu školství, to byl ze všech školních roků, ten nejkrásnější!

P. S. Vzkaz pro Hrdinu:
Hrdino, musíš uznat, že Hrdinky jsme i my dvě!

Autorka: Irena Fuchsová