Co žena nikdy neřekne a muž nikdy neudělá

Autor článku: Irena Fuchsová Vlak do stanice Šťastné stáří.

Mluví se o šťastném stáří ve dvou, které bude odměnou za celoživotní toleranci, ústupky a pochopení pro chyby či zájmy partnerů. Ale nemluví se o šťastném stáří, které máme šanci prožít jenom tehdy, když včas od svých partnerů odejdeme.

Neříkám, že šťastné stáří ve dvou nemůže být. Někdy se opravdu život dvěma lidem povede. Je to jako se stromy. Když se vedle sebe zasadí dva mladé stromky, které se k sobě hodí, když se zasadí na vhodné místo, kde jim bude dobře, a do dobré půdy, když se o ně systematicky, rozumně a odborně pečuje, musí z nich vyrůst dva zdravé, krásné stromy, které vedle sebe svorně žijí, plodí zdravé plody, dělají svou existencí radost svému okolí a šťastně spolu stárnou.

Ale někdy se vedle sebe zasadí dva stromky, které prostě vedle sebe žít nemohou. Navzájem si vadí, někdy i škodí. Každý z nich potřebuje něco jiného. A nepomůže hnojení, ořezávání, odborná péče. Nic jim nepomůže, protože ty dva stromky prostě neměly být zasazené vedle sebe.

A když se po čase stane, že jeden ze stromků je přesazený na druhý konec zahrady, tam, kam měl být zasazený na samém počátku, co se stane? Přesazený strom pookřeje, začne se mu dařit lépe, a začne spokojeně a plodně žít svůj druhý, přesazený život. A myslíte, že se na opačný konec zahrady, kde stojí jeho bývalý druh, někdy podívá s lítostí? Se smutkem? Kdepak. Radši se tam už nepodívá nikdy.
Ale nechme být stromy. Tenhle fejeton je o ženách a mužích. Je o tom, o čem se mluví a o čem se nemluví. Je o šťastném stáří, ale je i o tom, že vyhraje ten, kdo před šťastným stářím ve dvou, včas uteče, protože kdo uteče, vyhraje.

Víte, proč je víc vdov než vdovců? Protože ženy z manželského svazku, který pro ně není šťastný, rychle a hlavně včas odejdou, někdy ani nečekají, až děti odrostou. Jdou za hlasem srdce, za hlasem těla, jdou za svým klidem, za svou prací – jdou za štěstím.

Ale muž, který také není šťastný, z manželského svazku většinou neodejde. Chce sice odejít, sní o odchodu, ale pořád na něco čeká. Až postaví dům. Až splatí hypotéku. Až změní práci. Až ho povýší. Až děti vyrostou. Až děti dostudují. Až se osamostatní.

Někteří muži, kteří nejsou v manželském svazku šťastní, mají milenky a tyto trpělivé chudinky, čekají s nimi. Až on postaví dům. Až on splatí hypotéku. Až on změní práci. Až ho povýší. Až jeho děti vyrostou. Až jeho děti dostudují. Až se jeho děti osamostatní. Až tohle všechno bude, tak se rozvede a vezmeme se, a možná ještě stihnu mít i dítě, které on teď nechce, protože by se mu nemohl věnovat, utěšuje se ta trpělivá chudinka. A tak oba čekají na svůj společný život, a mezitím žijí své životy, ve kterých pro toho druhého není místo.
Říkám rovnou, že příběhy podobných čekatelů na štěstí, většinou nedopadnou dobře. Buď nevydrží milenka, nebo muž, mnoho let statečně „bojující“ na dvou frontách, dostane infarkt. Z toho vyplývá jediné.
Muži a ženy, vy, kteří nejste šťastní, vy, kteří přesně víte, co ke svému štěstí potřebujete, vy, kteří jste přesvědčeni o tom, že byste byli šťastní v jiném životě, v jiném bytě, s jiným partnerem, nebo bez partnera, sám nebo sama, vy všichni utečte před šťastným stářím ve dvou, dokud ještě máte čas.

Dokud ještě máte sílu.
Dokud ještě máte chuť, sbalit si do kufru své nejmilejší věci a začít znovu.
Dokud si jste ještě jistí, že vám stojí za to, prožít zbytek života tak, jak chcete vy a ne tak, jak chce váš partner, se kterým se chystáte nastoupit do vlaku, který pojede do stanice Šťastné stáří.

Autorka: Irena Fuchsová