Gauneři

Autor článku: Jiří Vodička Sáhněte si mazlíčci, sundal jsem víko s krabice s dortíky, když jsme se usadili s Verunkou a Tomáškem na naší lavičce za fontánkou, když jsem v parčíku odstrojil kobylku z bryčky a pustil ji na trávník.

Jůůůůů vykulil očka Tomášek a zabořil ručičky mezi dortíky, které mu napřed Verunka opláchla tryskající fontánce.Kde jsi to ukořistil? Miláčku zakousla se Verunka také do kousku dortíku, který si vylovila z krabice kterou jsem položil na lavičku, mezi nás.Ještě,ještě, mlsně se olizoval Tomášek a Verunka mu podala další kousek zákusku do kterého se zakousl a rozmazával si sladkou náplň po nosíku a tvářičkách.Tak pojď broučku ke mně, jinak by jsme z těch dobrot měli maglajz a Verunka si posadila hošíka na klín a střídavě ukusovala dortíky a střídavě krmila Tomáška.

Němečtí panáci, na tom jejich velitelství měli oslavu, jak úspěšně zvládli ten nálet na tu chemičku a pozvali si tam i našeho Močku který vše prospal, ale ihned jak se dozvěděl že tam byli i kluci ze zámku tak si tam honem běžel přihřát polívčičku a hned mu tam pověsili na krk metál a teď s tím běhá po zámku jak s kravským zvoncem.No a když se zpili, tak se tam mihnul náš Vincek kolem té jejich špajzky s lahůdkami a ti naši co to tam obsluhovali, ho pěkně vybavili na cestu domů.

Na věžních hodinách nemocnice začalo odbíjet devátou hodinu a já políbil mlsající Verunku do vlásků, pohladil Tomáška který měl také plnou pusu sladkostí, rozloučil sem se s nimi a odcházel do služby na své oddělení.Zkracoval jsem si cestu k zadnímu vchodu do nemocnice parkem a cestičkou skrz křoviny,když mě něco nečekaně zezadu stisklo hrdlo a velká mozolnatá ruka čpící tabákem mi zakryla ústa.Buď zticha a nic se ti nestane přežiješ rozumíš? .Promluvil na mne někdo z křoví, naproti mně. Přikývl jsem že souhlasím a z přítmí křovisek vystoupil chlapík štíhlé postavy v koženém leteckém oblečení mířící na mě zbraní anglické výroby.Pokynul zbraní za mě a ruka svírající mé hrdlo povolila i ta která zakrývala mé ústa a já jsem si konečně mohl vydechnout.Kdo jsi? Promluvil na mne čistou Češtinou, ten co vystoupil z přítmí houštiny a vedle mě si stoupl ten, co mě zaskočil zezadu aby mě měl na dosah rukou.

Zrzavý kolohnát s obrovskými zrzavými kotletami a licousy s knírem.Stačil pohled a typický Ir nebo Skot.Pracuji tu jako ošetřovatel a asistent na chirurgii,odpověděl jsem po pravdě tomu, co na mě promluvil Česky a který vše tlumočil tomu zrzavému Irskému exponátu.A vede to tu na té chirurgii primář a vyslovil jméno mého šéfa, což mě trochu zarazilo, odkud zná postavení a jméno našeho primáře.Ano stále je tu primářem promluvil jsem k tomu co na mě stále mířil zbraní a je to můj šéf..Tak to se na tebe mohu spolehnout a rozhrnul křoví, kde ležel další muž v leteckém overalu a pohled na jeho zakrvácenou nohu mě utvrdil že potřebuje pomoci.Sklonil jsem se k zraněnému muži a chtěl jsem mu roztrhnout nohavici abych si mohl prohlédnout jeho zranění ale ten zrzavý kolohnát mě předešel vytáhl bojový nůž a nohavici rozřízl.Při pohledu na toho zraněného a jeho doprovod jsem pochopil.Ani nemusím hádat jak jste se tu octli že?

Zeptal jsem se pro jistotu.Jo to je jasné odpověděl a sklonil zbraň,Dostal nás Německej flak odpověděl na způsob jejich sestřelení protiletadlovými děli,které byli rozmístěny okolo objektů, které byli důležité pro výrobu válečných dodávek.Musím dojít o pomoc uvažoval jsem nahlas na to tady nestačím.Podíval se na mne a řekl tak jdi! Ale jen pro primáře a řekni mu jedno slovo, Toník a on už bude vědět.Co že otočil se primář s údivem v očích když jsem vyslovil to jméno které mi dal na vzkazu pro primáře ten sestřelený anglický letec,když jsem mu sdělil ranní příhodu z cesty do nemocnice zatím co si připravoval operační plán příštího dne.Okamžitě mě k nim doveďte, oblékl si plášť a pospíchal se mnou do parčíku div že jsem mu nestačil.

Přicházeli jsme hustou křovinou na mýtinku kde jsem se setkal se sestřelenými letci a ten menší co na mě promluvil v naší řeči byl zrovna skloněn nad tím poraněným a když jsme přicházeli a uslyšel zvuk lámajících křovin po kterých jsme kráčeli otočil se k nám a při pohledu na našeho primáře vyslovil slovo Karlíku.Chlapče Toníku, samo nebe, mi tě sem poslalo, ale poněkud nešťastným způsobem objímal primář svého bratra.A rychle se sklonil k poraněnému letci aby prohlédl jeho zranění.

Autor: Jiří Vodička; foto: internet