Jak se stáří někdy tváří

Autor článku: Hana Šimková Odnaučila jsem se závidět.

Mám pocit, že už vlastně nezávidím nikomu. Mám, co snesu a můžu mít, a je to! Auto? Neumím řídit, tak na co by mi bylo? Vila? Abych ji snad musela uklízet a udržovat? Zahrada? Už se na zahradě nemůžu realizovat z různých důvodů. Služky a zahradníci? Nelíbilo by se mi dívat se, jak se pro mne plahočí.

Děti? Už se rozprchly, ale mají se celkem dobře. Že jezdí na dovolenou do exotických krajů? Co já bych tam dělala, když špatně chodím? K moři? Nesmím na sluníčko a vůbec už ho špatně snáším. Hodně dobrého jídla? Na co? Abych ztloustla a neunesly mě nohy? Hodně peněz? A co bych si koupila? Zlato a drahé kameny? Není důvod si na staré hrdlo věšet drahý náhrdelník. Oblečení? Jo, oblečená chodím, ale přiměřeně věku. Minisukně a roztrhané kalhoty kriticky zavrhuji.

Teď by se možná mohlo zdát, že vlastně závidím mládí, protože to ještě může tohle všechno. Ale mládí také nezávidím. Už jsem si užila svoje a jsem ráda, že to mám za sebou. Nebylo to vždy úplně jednoduché. A ty nepravosti, které se dějí u nás i ve světě, tak ty těm mladým nezávidím vůbec.
A docházím k závěru. Ano, jsem stará a zjišťuji, že toho potřebuji čím dál méně, ale vůbec mě to netíží. Mám kde spát, co jíst, mám svůj klid, svého pejska, pár přátel a lidi, závist už se mě opravdu netýká. Přeji si jenom trochu toho zdraví a co nejméně bolestivý konec. A víte, že bez té závisti je ten život nějaký jednodušší?

PS: A teď mám strach, aby mi někdo nezáviděl to stáří.

Autor: Hana Šimková