Co žena nikdy neřekne a muž nikdy neudělá

Autor článku: Irena Fuchsová Paní ministryně spravedlnosti, rozumím vám.

Ministryně spravedlnosti Helena Válková šlape na „kuří oka“. Toho, kdo je má, to secsakra zabolí, a tak samozřejmě čeká, až se to bude hodit, aby jí její šlápnutí vrátil.
Tento blog je reakcí na výrok ministryně spravedlnosti Heleny Válkové (ANO).
Dostala otázku: „Co soudíte o odsunu německého obyvatelstva?“
A odpověděla na ni:
„To nejhorší. Chápu, že to byla reakce na to, co se zase Čechům dálo předtím, ale ono se toho v protektorátu zas tolik nedělo.“
To, co nastalo, je pochopitelné. Ministryně spravedlnosti Helena Válková šlape, z titulu své funkce, na „kuří oka“. Pak stačí, že řekne něco, co vytrženo ze souvislostí a s patřičnými titulky, vzbuzuje emoce, a začne se šlapat po ministryní.
V titulku tohoto blogu píšu, že paní ministryni rozumím. Proč? Čtěte dál.
Minulý týden jsem byla v Městečku Trnávka, na besedě v knihovně. Dostala jsem tam knížku, která popisuje historii této půvabné obce a jmenuje se, „Vlčí máky pod Cimburkem“. Napsal ji Oldřich Koudelka a vydal ji Obecní úřad Městečko Trnávka v roce 2005.
V této knize je na stranách 44 a 45, i kapitola Češi a Němci. Dovolím si tuto kapitolu tady ocitovat celou: „Po dlouhá desetiletí, ba staletí, žili v Městečku Trnávka i blízkém okolí Češi a Němci pokojně vedle sebe a spolu. Dějiny a osud například rodin Wenzlů a Hodinových, však strašlivým způsobem ukazují, jak se z postupně vznikajícího národnostního napětí vyvinulo drama let 1938 – 1946. Obě rodiny jsou dodnes symbolem tragiky doby, obce i regionu, rozdělených na dlouhý čas traumatem válečných událostí.
Není posláním této knihy popisovat konkrétní sled událostí té doby. Faktem však je, že poslanec a starosta Trnávky, Franz Hodina, příklonem k Henleinovi a později Hitlerovi, výrazně přispěl k rozbití republiky a odtržení pohraničí po Mnichovu. V zabraném Městečku Trnávka, kde v roce 1930 žilo 773 Čechů a 179 Němců, se snažil českou většinu donutit k vystěhování a dokonce o tom jednal s nechvalně proslulým nacistickým přisluhovačem K. H. Frankem.
Faktem je, že vedle hrdinů protifašistického odboje, v okolí obce operovali i tzv. partyzáni, kteří terorizovali hospodáře na samotách, v nejednom případě dokonce vyprovokovali krvavé tragédie, jako například v nedalekém Javoříčku, a s blížícím se koncem války hleděli jen na vlastní prospěch a bohatou kořist. Mnozí z nich pak stanuli v řadách rudých gardistů a svoje zločiny se snažili překrýt rádoby zajišťováním bezpečnosti a pořádku v osvobozené zemi.
Je známou skutečností, že násilí plodí násilí. Válečné události, šestiletý útisk a strach z perzekucí, oběti teroru, to vše vyprovokovalo i tragické události pod Cimburkem. Nejprve zde 9. května 1945 došlo ke střetu revolučních gard s ustupující německou kolonou. Při přestřelce byli příslušníci gard rozptýleni do okolních polí. O obec vzplanul boj mezi Němci a vojáky Rudé armády. Fašisté se opevnili v prostoru Pacova. Odtud vedli minometnou palbu, kterou z Mezihoří opětovali rudoarmějci. Němci pak byli vytlačeni a u Křenova zajati.
Události však ještě neskončily. Český odboj měl připravenou svoji „černou“ listinu Němců, určených k likvidaci. Zatčení Němci byli internováni v budově místního hostince, kde byli vyslýcháni, psychicky i fyzicky týráni. Jeden ze zatčených se pokusil utéct. Když po něm stráž vystřelila, kulka zasáhla projíždějící auto Rudé armády. To byla definitivní záminka k rychlému rozhodnutí Němce postřílet. A tak bylo krátce po osvobození popraveno 15 lidí, včetně starosty Hodiny. Popravy a sebevraždy v obci však pokračovaly, a tak zde zemřelo 32 lidí.
Třináctého května 2000 se v areálu trnáveckého hřbitova konal akt usmíření, kdy zde byla odhalena pamětní deska se jmény Němců, postřílených, vesměs bezdůvodně, krátce po skončení války. Tento den se stal dnem společného smutku za oběti nenávistné doby, ale také dnem osvobozujícího setkání pro pozůstalé obětí i rodinné příslušníky viníků – Dnem usmíření.“
Konec citace.

Autorka: Irena Fuchsová