Co žena nikdy neřekne a muž nikdy neudělá

Autor článku: Irena Fuchsová Kola u nás doma.

Vzpomínám si na jeden nenápadný průzkum úrovně domácností. Ve druhé třídě, v roce 1957, se nás ptala naše třídní, paní učitelka Samešová, kdo z rodičů má auto. Zvedly se dvě, tři ruce.
A kdopak má doma motorku, zazněla druhá otázka. To už bylo rukou o trochu víc. A nakonec se nás zeptala, kdo má doma kolo a vzhůru letěl hrdý les rukou. Ano, kola byla v té době v každé rodině. I my měli kolo. Sice jedno, pánské, ale stačilo nám všem.

Když mi bylo osm let, naučila jsem se na něm jezdit na široké cestě, v kolínském lese Borky. Můj o dva roky starší bratr na něm přijel z domova, v Borkách sesedl, dal mě na starost svému spolužákovi Vaškovi, o tři roky staršímu, protože neustále propadajícímu, a šel si hrát s kamarády do jedné z hlubokých jam, které tady zbyly po náletu na konci 2. světové války.

Vyškrabala jsem se na kolo a rozjela se. Svítilo sluníčko a tak jsem vedle kola viděla stín bratrova spolužáka. Držel kolo za sedátkem a běžel vedle něho. Jenomže pak jsme vjeli do stínu, on mě pustil, což jsem nevěděla, šlapala jsem a šlapala, a než jsem zjistila, že mě už dávno nedrží, uměla jsem jezdit na kole.
V šestnácti letech jsem podědila staré kolo po strýci a to mi vydrželo až do mých pětatřiceti let, kdy mi maminka koupila k narozeninám moje první nové kolo. Byla to podpultovka, což v překladu znamená, že nám paní vedoucí slíbila, že nám ho schová, až přijde, „pod pultem“.
Bylo dost ponižující, jak jsem se k ní pořád chodila ptát, jednou, dvakrát, třikrát, protože mě nenapadlo, dát jí úplatek. Nakonec jsem se dočkala a byl to můj nejkrásnější dárek k narozeninám. Mám ho pořád, i když na něm už nejezdím.

Jak vidíte, historie mých kol není extra zajímavá, na rozdíl od historie dvou kol tchyně a tchána.
V osmdesátých letech měli ruská kola. Spolehlivá, bytelná, těžká. Když už na nich nemohli jezdit, a kola jim zabírala ve sklepní kóji místo, protože je nikdo nechtěl ani zadarmo, rozhodli se, že se jich zbaví tak, že je někde „zapomenou“.

Vyšli tedy do ulic svého města, kola vedli, pak je opřeli o plot a sedli si na lavičku v parku. Seděli, povídali si, a za půl hodiny se zvedli a šli pomalu domů. Ještě se ani nepřezuli, když se ozval zvonek. Tchán se podíval z okna. Na ulici stál policajt a dva kluci s jejich koly.

Tchán šel dolů a policajt mu oznámil, že si kluci všimli, že zapomněli v parku kola, vzali je, ale protože se báli, aby někdo neřekl, že je ukradli, zastavili ho a on šel s nimi a společně mu teď jejich zapomenutá kola vrací.
Tchán zahrál překvapeného, zapomnětlivého důchodce, a když mu policajt pošeptal, že by klukům měl dát nějaké nálezné, protože jsou to největší lotři ze čtvrti a tohle je jejich první dobrý skutek, dal oběma poctivým nálezcům, stovku…

Autorka: Irena Fuchsová