Co žena nikdy neřekne a muž nikdy neudělá

Autor článku: Irena Fuchsová Jájájájá. Já!? Já. Já…? Já! Jájájájá.

Horký, červnový den byl pro mě moc hezký. Proč? Neberte to jako chlubení, prosím vás, ale grafik Ján Petrovič, poslal hned ráno naši knihu do tiskárny. Naši proto, že Ján do ní dělal nádherné ilustrace. Bude to moje jednatřicátá kniha, ale první pro děti! První! A ještě vám řeknu její název, protože ten je boží!
Mikuš, Julie, Josef, Katka, Petr, Klárka, Karel, Irena, Hana, Rudolf, Marie, Alenka, Ladislav, David, Adélka.
Pan Fuchs ráno odjel. Dcera jela do Prahy do práce. Syn byl, nevím kde. Moji mamince (*1922) jsem zavolala, abych jí připomněla, aby pila, a ona mi řekla, že pije, a ať jí už dneska nevolám, s tchyní ( *1927) jsme si volaly večer, říkala mi, že poslouchala v rozhlase krásný pořad o lišce Bystroušce, a když jsem se jí na konci rozhovoru zmínila, že v mé dětské knize je děda Ruda Kopřiva z Bečvár a jeho žena se jmenuje Marie, řekla, moje milované Bečváry. Nic víc. Abyste tomu rozuměli, tchyně je Marie a narodila se v Bečvárech jako Kopřivová, a její dvojče se jmenuje Rudolf…
S Olinou a s Dášou, kamarádkami, které obě píšou a vydávají knihy, jsem se sešla před týdnem. Holky jsou stejně staré se mnou, seznámily jsme se v jedné redakci, kde byly obě zaměstnané a kde já byla externistka, prožily jsme spolu pár krásných let, a od té doby jsme spolu pořád. Olina mi na moji dětskou knihu vyložila karty.
„Iri, to bude jako Honzíkova cesta. Ty budeš povinná četba!“
A pak jsme se domluvily, že se sejdeme, až kniha vyjde. Takže Olině a Dáše nemůžu volat, že kniha šla do tiskárny. Ani jim to volat nechci. To je přece jasné, že kniha, než vyjde, musí jít do tiskárny.
Když jsem vyvenčila psa, uklidila a připravila oběd panu Fuchsovi, šla jsem do své pracovny po starém mostě přes Labe, prošla jsem trh na náměstí, a pak jsem šla do Kouřimské ulice, kde mám pracovnu, odkud koukám na chrám sv. Bartoloměje.

A teď vám tuhle cestu popíšu.
Jako první jsem na své cestě do pracovny, potkala spolužačku. Šla pomalu a sotva mě uviděla, začala na mě chrlit své nemoci. Co se jí zhoršilo, co jí přibylo, jak jí to manžel nevěří a furt nadává, že doma nic nedělá, a stála a povídala a já si říkala, proboha, dost! Přece ví, že jsem měla dětskou obrnu! Že nemám zdravou nohu! To si myslí, že s ní tady budu stát celé dopoledne?!
„Musím jít. Jdu do pracovny. Mám práci.“

Nezeptala se, jakou práci. Mávla po mně rukou, jako by říkala, seš stejná jako můj starej a pokračovala na starý most, po kterém já před půl hodinou přišla…
Za dvacet metrů jsem narazila na kamaráda. Když jsme byli dvacetiletí, byli jsme jako Pat a Patachon. Já vysoká, on malý. Oba dlouhovlasí, oba zaměstnaní v divadle, on psal protest songy, maloval, já psala povídky, kterým jsem nerozuměla, natož aby jim rozuměli ti, kteří je četli, ale hlavně jsme měli stejnou partu.
Věděla jsem, že zrovna jemu nemůžu říct, že mi šla dneska ráno moje jednatřicátá kniha do tiskárny, protože se mě nikdy za těch třináct let, co vydávám knihy, nezeptal, co píšu, co mi vyjde, a vsadím se, že ode mě nikdy nic nečetl. Proboha! Tak hluboko by přece nikdy neklesl!

A tak jsem dalších dvacet minut poslouchala, jak jeho žena o půlnoci nakládala meruňky, a on jí asistoval, jak ho dvě krásné holky odchytily na ulici, a chtěly po něm… a víte, že ani nevím, co? Sperma? Už jsem totiž neměla sílu přijímat. Ale protože jsem věděla, že mě se na nic nezeptá, zeptala jsem se ho na zdravotní problémy, které měl, a on spustil popis prohlídky, na které byl den před tím, ale naštěstí si po pěti minutách uvědomil, že na něj svítí sluníčko a že si zapomněl čepici, a rychle mě opustil.
Než jsem přešla přes náměstí, zastavila jsem se ještě dvakrát. Kamarád mi vypravoval, jak dělal o víkendu na chalupě bramboráky pro deset lidí, a kdo tam všechno byl, a když zjistil, že mě jména kolínské honorace nechávají v klidu, řekl, čau, a odešel.

Pak jsem potkala svoji čtenářku. Už několikrát mě zastavila a chválila mi knížky, ale tentokrát začala o finanční podpoře radnice pro jejich ženský klub, který založily. Tak jsem jí řekla, že si musí zažádat o dotaci a ona zklamaně mávla rukou a šla ode mě, stejně jako šla ode mě moje spolužačka před…

… Podívala jsem se na hodinky. Před necelou hodinou. Strávila jsem hodinu a půl na cestě do pracovny. Normálně tam jdu z domova deset, dvanáct minut. A co jsem se za tu hodinu a půl dozvěděla?
Jájájájá. Já!? Já. Já…? Já! Jájájájá.

A na co si vlastně stěžuju? Jsem stejná. I já si chtěla povídat o sobě.
Jájájájá. Já!? Já. Já…? Já! Jájájájá.

A protože mě touha „Jájájájá. Já!? Já. Já…? Já! Jájájájá.“, nepřešla ani večer, dala jsem obálku své dětské knihy na facebook, a napsala jsem, že holka šla ráno do tiskárny. A víte, co se stalo? Okamžitě mi začali psát lidé z celé republiky, lidé, které neznám zdaleka tak dobře a tak dlouho jako ty, které jsem ten den potkala v mém rodném městě, cestou do své pracovny. A všichni mi gratulovali a přáli mé knize pro děti, štěstí…

Autorka: Irena Fuchsová