Co žena nikdy neřekne a muž nikdy neudělá

Autor článku: Irena Fuchsová Prosím vás, máte doma robertka?

V polovině šedesátých let byly v módě šusťáky. Kdo neměl šusťák, ten „nebyl“. Protože jsem chtěla sice „být“, ale jinak, přešila jsem si jeden příšerný, babský šusťák na bundu, kterou neměl nikdo. Takhle se to dřív dělávalo…
Šily jsme, na ušité věci jsme dělaly batiku, přešívaly, pletly, háčkovaly. Musely jsme mít fantazii, když se v krámech nedalo koupit nic, co by se člověk nestyděl nosit.
Co se týče sexu, byly jsme na tom my, ženy podobně. Nedalo se koupit nic, co by sex zpříjemnilo. Probarvilo. Tak jsem si alespoň koupila za pět korun československých černou barvu DUHA, a ve velkém hrnci jsem si nabarvila všechny spodní kalhotky a podprsenky na černo.
Ale jedno jsme přece jenom měli! Ano, jediné, čeho bylo hodně a bylo to zadarmo, jediné, co manželský nebo partnerský sex zpříjemnilo, pobavilo a probarvilo, byla nevěra. A tak jsme si byli nevěrní. Všichni ne, samozřejmě. A těm, co nevěrní byli, do svědomí sahat nebudu. Stejně je to už promlčené…
Po Kolíně v šedesátých letech chodila usměvavá, mladá žena, která se pořád usmívala. Žila si v kolínských ulicích svůj usměvavý život. Chodila vláčně, smyslně, skoro jako by tančila. Někdy pomalu, někdy trochu rychleji, ale vždy vláčně a smyslně.
„Nosí Venušiny kuličky,“ nesla se po Kolíně fáma, a já ji se zájmem pozorovala a představovala si, že teď, právě teď, když si v pekařství říká o půlku chleba, má orgasmus…
Ani nevím, kdy a kam, vláčně a smyslně odtančila…
Jedna moje známá měla manžela, který jezdil do zahraničí. Někdy i na půl roku. Když jsme se jí jednou ptali, jak to bez něho vydrží, mávla rukou.
„Normálně. Jarda mi přivezl robertka.“
To byla dvě moje setkání v šedesátých letech s něčím, co sex zpříjemní a probarví.
Když jsem v roce 1994 začala psát povídky pro NEI – REPORT, což byl tehdy velmi oblíbený, erotický čtrnáctideník, brala jsem všechny možné pomůcky, které sex zpříjemní a probarví, jako něco, co není pro mě. Někdo si to kupuje a používá – já to nepotřebuju.
V roce 2006 jsem se setkala v lázních s mladou ženou, která se rozvedla, partnera neměla a do lázní s ní přijel robertek, což mi oznámila mimochodem, když jsme čekaly na proceduru, a mně to vyrazilo dech. Ne to, že má s sebou robertka, ale že mi to říká. Proč mi to říká, proboha?!
Protože jsem se ale s věcmi, které sex zpříjemní a probarví, setkávala v debatách čím dál víc, zvykla jsem si, i když mě nedávno trochu překvapila dívka, vysokoškolačka, která má vážnou známost, má tedy i sex a teď si prý koupili i robertka…
Je červenec 2014 a já mám ve své pracovně nenápadný balíček, který mi ve čtvrtek přišel poštou.
Bojím se ho otevřít.
Abyste tomu rozuměli, v květnu 2014 jsem byla požádaná o rozhovor pro webové stránky www.ruzovyslon.cz, kde se prodávají věci, které zpříjemní a probarví sex.
Souhlasila jsem. Otázky byly příjemné, inspirující, hezky se mi na ně odpovídalo, a když jsem rozhovor autorizovala, poděkovala jsem za spolupráci a zeptala se, jestli bych si za odměnu nemohla vybrat něco z jejich nabídky. Odpověď přišla vzápětí. Ano, mohla.
A tak jsem si vybrala, do tří dnů jsem měla ten nenápadný balíček ve své pracovně, a už tři dny kolem něho chodím a bojím se ho otevřít.
Prosím vás, máte doma také robertka?

Autorka: Irena Fuchsová