Co žena nikdy neřekne a muž nikdy neudělá

Autor článku: Irena Fuchsová Řekla mi, že ho mám malého.

Ti dva muži seděli ve vlaku za mnou. Tentokrát jsem je ale fakt neposlouchala, i když to v podobných situacích ráda dělám. Potřebovala jsem pročíst nějaké úřední papíry a dělala jsem si poznámky. Ale v jedné tří vteřinové pauze, jsem uslyšela to, co jste si přečetli v názvu tohoto blogu.
Jela jsem z Prahy do Kolína. Rychlíkem ve 22.04. Seděla jsem ve vagonu, kde nejsou kupé. Je přehledný a bezpečný, proto si tam sedám ráda.
Ti dva nevěděli, že sedím před nimi, ale já si jich všimla hned, když jsem do vagonu přišla a hledala si místo. Dvě upovídané kamarádky jsem rychle minula. Zrovna tak paní, která důležitě na celý vagon telefonovala. Přešla jsem i kolem pána, který už teď spal, zmožený alkoholem. Sedla jsem si až před ty dva.
Bylo jim kolem třiceti, na pohled příjemní kluci, kteří se pravděpodobně teď, kolem dvaadvacáté hodiny, vraceli z práce domů. Něco tiše řešili, takže moje volba byla dobrá. Začala jsem v klidu a tichu pročítat úřední lejstra.
A pak to přišlo.
„Řekla mi, že ho mám malého.“
Vypadalo to, jako když mi to jeden z nich zašeptal přímo do ucha. Po dvacetiletém dojíždění jsem ale věděla, že to tak není. To si jenom jeden z nich, ten co sedí u okna, opřel čelo o moje opěradlo. Ten druhý mlčel. Dlouho mlčel.
„Řekla mi, že ho mám malého,“ opakoval ten s opřeným čelem a jeho hlas se netrpělivě zatřásl. Jeho kamaráda jsem litovala. Co má, proboha, odpovědět?
„A cos jí řekl,“ zeptal se konečně. Hraje o čas, řekla jsem si a dávala jsem pozor, abych nezašustila papíry a nevyplašila toho, co měl hlavu pořád opřenou o moje sedadlo.
„Že si to nemyslím. Že si ještě žádná nestěžovala.“
„Tos neměl.“ Ten za mnou přestal mít sice hlavu opřenou o mé sedadlo, ale protože zvýšil hlas, slyšela jsem ho i tak dobře.
„Neměl? Jak, neměl? Co jsem neměl? A co jsem jí tedy měl říct?“
„Útok.“
„Jak útok?“
„Normálně. Klasika. Víš, co se v tomhle případě ženské musí říct? A tvrdě!“
„A tobě to už nějaká taky řekla?“
Tuhle otázku jsem ohodnotila všemi body z deseti. Dobrá otázka! Copak ten druhý odpoví?
Mlčel. Dlouho. Nechápala jsem to. Jestli jste dobří kamarádi, tak mu řekni, že jo, že ti to řekla! O nic přece nejde! Řekni to!
Neřekl.
„Mně ne. Ale pár klukům jo. Takže vím, co se má takové ženské odpovědět.“
„Co? Co se jim má odpovědět?“
Pánové, jste zvědaví, co se má takovým ženským odpovědět? To je dobře. Budete mít dobré trávení! Kdysi jsem totiž někde četla, že zvědavost podporuje trávení. A dobrého trávení není nikdy dost, toho jsem si dobře vědomá, takže jsem napsala tenhle blog, protože jsem zvědavá, kolik vás, mužů, bude zvědavých a „chytí“ se na název blogu. A vy, pánové, kteří jste se „chytili“, neprozraďte mě! Ať se nachytají i další!
P. S.
Na blogu jsem to neprozradila, ale do knihy odpověď dát musím.
Co se má takovým ženským odpovědět, vím od roku 1956, kdy mi bylo šest let. Tehdy si u nás v kuchyni povídala moje babička, moje maminka a její dvě sestry o tom, jak nějaká žena řekla svému muži, že ho má malého.
A moje babička byla na straně toho muže. A rozzlobeně řekla, co měl té potvoře říct.
„A jestlipak víš, proč si myslíš, že ho mám malýho? Protože ty ji máš vytahanou! Pro tebe by byl i slon malý!“

Autorka: Irena Fuchsová