Co žena nikdy neřekne a muž nikdy neudělá

Autor článku: Irena Fuchsová Pojď se podívat, co nám baba zase udělala za blaf!

„Včera jsem jí říkal, aby mi vyprala montérky. Slyšel jsi mě, Teodore, viď? A podívej se! Co vidíš? Nevypraný montérky. A nebo mlíko. Říkám jí, neotvírej nový mlíko, dokud nedopijeme starý. A vidíš ty dvě otevřený krabice mlíka v lednici, Teodore? Vidíš.“
Moje kamarádka Lada mi právě dopověděla, jak její sedmdesátiletý otec komunikuje přes svého psa Teodora s její osmašedesátiletou matkou, a usmála se.
„Před rokem jsem si říkala, že k nim přestanu jezdit. Sotva jsem přijela, začali se hádat. Jako kdyby čekali, až přijedu. Ireno, ty víš, že toho mám za celý týden dost. Pořád něco řeším. A přijela jsem v sobotu domů a řešila jsem spory těch dvou. Oni se přitom skoro nikdy nehádali. Hádat se začali, když odešli do důchodu.“
Vytáhla z kabelky moji jednatřicátou knihu, a dala ji přede mě.
„Napiš tam, prosím tě, věnování pro mámu. V sobotu k nim jedu.“
„Ale ta je pro děti,“ upozornila jsem ji, i když jsem věděla, že to ví. Usmála se.
„Máma čte od tebe všechno. A táta začal před půl rokem. Předčítá Teodorovi.“
Teodor. Došlo mi, že ho už potřetí zmínila. Mailujeme si, ale rok jsme se neviděly. Lada dělá na ministerstvu, kde se ministři střídají tak rychle, jako si ženy mění kalhotky. A Lada zůstává, protože je dobrá.
Zatímco jsem psala její mamince věnování, vyprávěla mi o Teodorovi.
„Bylo mi jasné, že se za chvíli pozabíjí. A já budu sirotek. Tak jsem jim přivezla štěně. Teodora. Máma se hrozila, že žádnou čubu do baráku nechce, ale já řekla tátovi, že je to ministrův pes, že ho koupil dceři k narozeninám a potřebuje ho někde na týden schovat. A hlídat ministerského psa – to byl pro tátu životní úkol!“
Podívala se na věnování a uculila se.
„No jo… spisovatelka! Vona nemůže napsat, blablabla, vona musí napsat: Úžasné mamince úžasné dcery!“
Rozesmály jsme se. Známe se dvacet let. Z vlaku. Já začala dojíždět do Činoherního klubu, a Lada na ministerstvo. A obě jsme pořád tam i tam. Jsme prostě dobré.
Kývla jsem na ni, aby mi dopověděla Teodora.
„Za týden jsem tátovi řekla, že ministrova žena koupila dceři jiného psa, a že mám Teodora někomu dát. Táta se na mě nešťastně podíval, a řekl, Ladunko, a mně bys ho nedala?“
Chvíli jsme si povídaly o Činoherním klubu a o ministerstvu, a pak jsme se zase vrátily k Ladiným rodičům.
„Táta se od chvíle, kdy jsem mu dala Teodora, přestal s mámou hádat. Pořád jí sice vytýká všechno možné, ale teď už to neříká mámě, ale Teodorovi. Máma se ho ze začátku ptala, co říkáš? Co chceš? A táta po ní vždycky mávl rukou, že nemluví s ní, že mluví s Teodorem. Tak to začala dělat taky. Fidorko, zeptej se páníčka, jestli chce k obědu žampiony s kuřecím…“ Vyděsila jsem se.
„Fidorko…?“
Lada vzdychla.
„Jo. Fidorko. Táta mu říká, Teodore, a máma, Fidorko. Psovi je to jedno. Hlavně, že já už zase jezdím domů ráda… kdy tam pojedeš se mnou? Oba by tě rádi viděli… Vlastně všichni tři. Táta v neděli četl Teodorovi jednu tvoji povídku, a říkal mu, jen počkej, Teodore, až přijede ta paní, co napsala tuhle povídku, která je tak sprostá, že musím na každém řádku dělat, píp, tak ta paní se ti bude líbit! A víš, proč? Protože nemá takový břicho jako baba. Ale na druhou stranu… zase neumí udělat takovou svíčkovou, jakou umí jenom baba…“
Když jsme se s Ladou rozešly, napadlo mě, že Teodor je pro podobná důchodová manželství, doslova záchrana. Tak jsem napsala tenhle blog. Třeba někoho zachrání.
P. S.
Mimochodem, my máme doma Athose. A pan Fuchs mi spoustu věcí vyřizuje přes něj. I já Atíčka občas využiju, abych panu Fuchsovi něco vzkázala.

Autorka: Irena Fuchsová