Gauneři

Autor článku: Jiří Vodička Už dlouho nechci slyšet písničku, Škoda lásky,od Vejvody, kterou si tito veselí Američtí chlapíci oblíbili, jakým si způsobem si ji adoptovali a prohlásili že je to jejich národní písnička od jejích skladatele.

Jen jsme vyjeli z města vytáhli ti čertovští chlapíci kytaru saxafon a bendžo začali do toho řezat jak hluší do vrat a v různých hudebních variacích improvizovali, tuto naši slavnou píseň, která nás proslavila po celém světě.Mezi tím si podávali láhev s jejich pálenkou pod názvem Whisky, jako by slavili Silvestra.Celá cesta k mému domovu mi připadala jak karnevaly v Brazílii, které jsem vídal na záběrech filmového zpravodaje ze světa, zvlášť když už byli ti mí společníci tak rozjařeni a když jsme zrovna projížděli obcí a viděli někde hrající si děti, že jim ze svých tlumoků rozhazovali hrsti žvýkaček a bonbónů.Když už jsme příjížděli k místu, kde jsem chtěl vyskočit ze sajtny auta, zabouchal jsem na kabinu řidiče, který zastavil,já jsem se s nimi na rozloučenou poplácal, tak jak to mají ve zvyku, ukázali mi abych otevřel tlumok co jsem si vezl s výslužkou pro své rodiče a ještě mi ho dosypali až p okraj sladkostmi které rozhazovali dětem a ještě z dáli na mě mávali s tím jejích báj báj.Zbořeniště zbořeniště,kam se podívám,rozhlížím se po troskách našeho domu a celého bloku domů, kde jsme si hrávali na četníky a zloděje.Co tu tak čučíš mladej, ozvalo se za mnou.A u nohy se mi ozvalo ňafnutí jezevčíka.kterého měl na vodítku střapatej děda na vodítku ve starém pršiplášti.No to víte že čučím,odpověděl jsem trochu neurvale dědkovi.Já jsem tu tak trošku bydlel a ukázal jsem mu na místo kde stál náš barák.A jistě hledáš někoho kdo tu bydlel že jo?Prohlížel si mě zevrubně.Hledám dědo svou rodinu,odpověděl jsem mu mírněji.Hmm natahoval slova a potahoval si z vyhaslé dýmky.

Tak to já bych ti mladý muži mohl tak trošku pomoci a potáhnul si blíže židličku na které tu posedával.Jak by jste mi mohl pomoci, mávl jsem rukou k troskám domů.Jedině kdy by jste věděl kam se poděli obyvatelé toho to domu.No když by jsi mi dal na tabáček, tady do tý mojí fajfčičky, věděl bych kam se tyto lidé poděli.Ale předem ti mohu říci že všichni stačili utéci ven do polí ještě před náletem a že sem tu pro nikoho nepřijeli funebráci.A tůhle mám na lístku napsáno kde jsou všichni nájemníci a proto se tady producíruji, abych každému sdělil kde jsou jejich příbuzní až se vrátí a budou je hledat.Dej na tabáček a hned ti to najdu a děda na mě zamával užmoulaným zápisníkem.Dobrá dědo koupím od vás tu informaci o mé rodině a sáhl jsem do tlumoku pro konzervu šunky, kterou jsem vezl domů.Tady máte ještě něco lepšího, tabák nemám, podával jsem konzervu dědkovi.

Sežer si to dědku hamounská, takhle podnikat na účet těch, co jsou v nesnázích myslel jsem si.No jo no jo mladej, dědek si dřepnul na otlučenou židli kterou neustále tahal za sebou vytáhl s kapsy křivák a zručným pohybem rozpáral konzervu, aby si mohl napíchnout sousto a strčit ho do polozubých úst.No jo listoval v zápisníku.No jo tady to mám mladej.

Dědek vytáhl z kapsy brejličky a sděloval mi novou adresu mých rodičů. Říkáš Wolfovi tak ti se odstěhovali ještě před nálety a nechali mi tu vzkaz pro syna pokud jsi jejich syn.Dědek jeden mazanej, věděl to a schválně mě šponoval, aby ze mě něco vydundal.Pomyslel jsem si a vydal jsem se na jejich novou adresu, jednu z těch kterou nadiktovali bývalí nájemníci těchto zbořených domů, tomuto strážci adres lidí z těchto zbořenišť.Musím až na druhou stranu města, jako by naši věděli že jejich fabrika u které bydleli se stane jedním z cílů náletů, proto že se tam vyráběla výzbroj pro armádu a tak se rozhodli odstěhovat se z tohoto rizikového místa.Doklopýtal jsem se k malému penzionku kam jsme chodili s rodiči před válkou na nedělní špacír a buším na dveře neboť jejich mosazné klepadlo na dveřích zmizelo a také zvoneček který vysel nad dveřmi se někam poděl.Konečně se poodhrnula záclonka na okénku ve dveřích a po chvilce se otevřeli dveře.Jéjej mladý pán Wolf, vítala mě paní Karolínka majitelka penzionku.Jen pojďte dál mladý pane, zvala mě. Jako kdysi když jste k nám chodili na nedělní posezení a už stavěla konvici na čaj který připravovala z lesních plodů které si sama sbírala na svou vyhlášenou směsku.Karolínko kam se podělo vaše mosazné klepadlo s tou psí hlavou které se mi tak líbilo a ten zvoneček nad dveřmi? Vyzvídal jsem kam se podělo to co jsem měl tak rád jako děcko.No to víte co bylo mosazné měděné či bronzové to vám sebrali na válečnou výzbroj.
No a já jsem to včas odmontovala a schovala do země na zahradě, proto že to tu pořád okukovali ti pancharti z Hitler Jungenu.A jsem velice ráda že se tu ubytovali vaše rodiče, zrovna v těch pokojích, které jste si pronajímali na nedělní víkendy.Ale kde jsou mí rodiče, rozhlížel jsem se a poslouchal jestli neuslyším jejich hlasy ze shora z pokojíků.No to jsem vám právě chtěla říci.

Autor: Jiří Vodička; foto: internet