Jsem to ještě já? 3. díl

3. část

„Ta chaloupka bude naše hnízdečko,“ řekla Marie tak něžně, že jsem pocítil, jak se mi ženou slzy do očí, a tak jsem se odvrátil. Bojím se umřít, pomyslel jsem si. Teď, když se pomalu blíží konec mé kariéry, vidím sám na sobě, že jak málo času jsem věnoval rodině a dětem. A ona, i když se za celý život nezastavila, byla schopná chránit všechno, co jsme spolu vybudovali a udělali, zatímco já jsem pro to neměl valný smysl. Je to normální a ženy s tím počítají. Tedy některé, ty milující. Vzal jsem ji za ruce, ale nebyl mocen jediného slova. Pohladila mne a vstala. Ještě nikdy neviděla moje slzy. Ještě o nich neměla tušení. A proto řekla, že jde vařit, aby se jich nemusela dotýkat ani očima. Zůstal jsem v pokoji sám. Díval jsem se z okna na protější dům plný takových lidí, jako jsme my dva a zmocňovala se mne nejistota, že to dlouho vydržím. Z kuchyně bylo slyšet zvuky, jak umývala nádobí. Bytem se linula vůně jejího parfému a všechno bylo v pohodě a klidu. Navenek.

„Nechceš kafé?“ zeptala se mne ve dveřích a já se až lekl jejího hlasu.

„Dáš si se mnou?“ zeptal jsem se.

„Ale ano. Docela mám chuť, “ řekla a rukou si urovnala zástěru. To gesto mne dojalo. Nevím proč.

„A dáš si k tomu buchtu nebo dort?“ zeptala se zase, když jsem si sedl v kuchyni za stůl.

„Třeba dort.“

Vytáhla z ledničky velký dort a opatrně ho kousek ukrojila.

„Zkoušela jsem jeden recept,“ řekl, „Holánková mi ho dala, je to jednoduché a myslím, že dobré. Takový lehký dort. Zítra si můžeš vzít kousek do práce.“

„No, raději nechám Petrovi.“

„Prosím tě, Petr přijde až v pátek. Dělá na nějakém projektu a Sylva dorty nejí.“

Dívala se starostlivě na mne, jestli mi chutná, tak jsem ji to musel pochválit.

„Představ si, že Sandra dostala přidáno,“ začala o práci a já se rozhodl, že to vyslechnu. Poslouchal jsem však jen tóny jejího hlasu a obsah jsem nevnímal. Rozčilovala se a zase se uklidňovala, když vyprávěla, jak to šéfovi pořádně nandala.

Začalo se stmívat a ona vstala a rozsvítila lampu nad stolem.

„Už bychom měli koupit něco nového. Viděla jsem ve Světlušce.“ A její hlas se ztrácel v prostoru a já se díval, jak ji září oči v tom světle a rozkládá rukama, jako by chtěla uletět.

„Už aby bylo pořádné jaro,“ řekl jsem, ale neodpověděla mi. Sklízela ze stolu nádobí a chystala se ho umýt. Díval jsem se za ní, jak nese podnos do kuchyně, a říkal jsem si, že je stále pěkná ženská. A to ji omlouvalo. Jedině to ji omlouvalo, protože jsem se s ní chtěl milovat ještě ten večer.

„Možná, že se budeš zlobit, ale já jsem se domluvila ze sousedkou, že mi ušije halenku podle Burdy. Skočila bych tam na chvíli,“ řekla z kuchyně.

„Proč bych se zlobil?“ řekl jsem, ale ve skutečnosti jsem byl naštvaný. Její tři šatníky byly narvané k prasknutí. Nikdy nic nevyhodila. Byla tak zvyklá z domu všechno schovávat. Půl sklepa zabraly její boty a kabelky.

„Tak já jdu,“ řekla najednou a měla nalíčené rty.

„Jo, asi si půjdu číst,“ řekl jsem, protože mi nic jiného nezbývalo.

„Jo, a umyj po sobě vanu, jestli se budeš koupat,“ řekla ještě mezi dveřmi a zaklapla je. Pustil jsem si vodu do vany a televizi. Všiml jsem si, že na protějším domě už vyskakuji světla v oknech a do pokoje vane večerní, chladný, předjarní vzduch. Vlezl jsem si do teplé vody a poslouchal přitom televizi. Byl jsem napjatý až k prasknutí. Nervózní, nespokojený, přecpaný a nešťastný, že nezvládnu ani tak jednoduchou věc, abych ji zatáhl do postele.

Ona uměla manévrovat jako nějaký admirál. Nebylo to jednoduché, spíš hloupé a zbabělé a také sobecké. Ode mne i od ní. Raději jsem předstíral spánek, když přišla, aby nevycítila, že mne zklamala.