Obraz sv. Fabioly pokr.

Díl 3 Ještě něco ke spisu

Komisař Gráf běžel po schodech až do čtvrtého patra, protože nejel výtah. Byla totiž neděle a vrátný byl neúprosný. Jako bývalý vyšetřovatel neměl žádnou úctu těm „novým“. Ale jinak si nemohl u něho nikdo na nic stěžovat, protože jeho práce byla perfektní.

„Tak co?“ vletěl do dveří svého kolegy, skoro bez dechu. Ten seděl u stolu, s někým telefonoval a kolem něho se vznášel cigaretový dým smíšený s vůní pánského spreje proti pocení. Hnusný smrad, pomyslel si Gráf a sedl na židli, kde sedávají vyšetřovaní, a čekal, až dotelefonuje. Když položil sluchátko, obrátil se k němu.

„Co jsi tak uhnaný?“

„Ale Pšenička nepustil výtah.“

„No jo, je to šelma. Tak tady máš tu knihu,“ řekl a podal mu ji, „hele, ten název jsem tam fakt dal náhodně,“ řekl.

„A proč mi to říkáš?“ zeptal se ho Gráf, a přitom listoval v zažloutlých stránkách.

„No, kdyby se z toho něco vykotilo. Abych pak nebyl u zpovědi a pak na paškále. Znáš to.“

„Ne, neznám,“ zasmál se Gráf.

„A co budeš dělat? Za chvíli mi končí služba …“

„Musím za Vlastou. Je na mně pořád naštvaná,“ řekl.

„Jo, aha, to je ta historička. No, tak příjemnou zábavu.“

„Tobě taky.“

„Jó, počkej, něco jsem našel v archivu.“

„A co?“ zeptal se Gráf zvědavě, „něco k případu?“

„Tady je ještě jedna stránka, kterou nemáš ve spisu. Někdo ji tam nechtěl vložit, má tu napsáno – ne do spisu.“

„A co to je?“

„Část výpovědi té její hospodyně.“

„Já si to vezmu.“

„Ne, já ti to hned okopíruji a originál tu nechám. Kdyby k něčemu došlo …“

„Prosím tě, co pořád sýčkuješ? Čeho se bojíš?“

Pokrčil rameny a šel do druhé místnosti okopírovat list. Mezitím, než se vrátil, komisař se podíval na jeho stůl. Ležela na něm fotografie nějaké ženy. Když uslyšel kroky za dveřmi, rychle si sedl zase ne místo.

„Tak tady to máš,“ podal mu papír a zadíval se na něho pohled „rád bych a nemohu.“

„Ty poslechni, na rovinu. Co o tom víš nebo tušíš?“

Díl 4

„Máš to ve spisu.“

„Nemám tam nic, jen kecy a papíry, které jsou o ničem,“ řekl a pevně a se mu podíval do očí.

„Ty podívej, dostal jsi to k řešení. Já jsem se v tom hrabal pár měsíců. Nic jsem nezjistil.“

„Nebo nikdo nestál o to, abys to zjistil a po letech to pak dali mně, aby se jako kolem toho něco dělo?“

Mlčel. Gráf ho probodával pohledem.

„Tak mluv, sakra už. Je to špionáž, korupce, vražda, obchod se zbraněmi nebo informacemi, únos, vlastizrada někoho nahoře, či co?“

„Já ti to nemohu říci, ale jestli na to přijdeš sám, pak budeš mít opravdu velké problémy.“

„A proč mi to dali?“

„Protože třeba potřebují, aby něco prasklo. Ale jenom něco.“

„A ta fotka na stole?“ zeptal se Gráf.

„To není ona,“ řekl smutně kolega.

„Takže ty víš, jak ve skutečnosti vypadá?“

„Neptej se mne na nic, já nic nevím. Nevím, jak vypadá.“

Gráf sebral papír a knihu.  Bez jediného slova vyletěl z kanceláře. Takže, vypadá to, že na mně ušili pěkný podraz. Dobrý. Já na to přijdu, Fabionu najdu, to se nebojte.

A v takovém rozpoložení jel za Vlastou.

Díl 5

Vlasto, na férovku!

Na první pohled věděl, že je dobře naložená a když uviděla na sedadle knihu, tak po ni hned ze zvyku hrábla. Dělal, že si toho nevšímá a nastartoval auto. Po očku pozoroval, jak si v ní listuje.

„To čteš, když čekáš, až ti zasvítí zelená?“ zeptala se uštěpačně. Pořád je tak jedovatá, pomyslel si. No, já jsem taky někdy pěkně nabroušený.

„Tak to víš, nějak jsem se do toho pustil.“

„No, moc ti nevěřím, ale když mi řekneš, na co tu knihu potřebuješ, tak ti řeknu, o čem je.“

„Tys ji četla?“

„Jasně a ještě jsem taky viděla prastarý film.“

„Jó?“ opáčil a řekl si, že bude pořád dělat, že se nic neděje, až do chvíle, než bude moci říci: “Vlasto, pomoz mi to rozluštit.“

„Nemáš chuť na večeři?“

„A víš, že jo?“ řekla a on zastavil zrovna na parkovišti velkého domu, kde byla jeho oblíbená restaurace.

Když jeli nahoru, stála před ním a její vůně, do které se ještě nestačil vžít, ho příjemně zasahovala. Když si sedli k vybranému stolu, složila ruce pod bradu a zadívala se na něho.

„Podívej, já vím, jaký jsi. A vím, že se mi rozhodně s tebou žádný románek nestane. Buď budeme spolu, nebo nebudeme.   Ale mně je s tebou dobře. Nevadí mi, že máme na sebe málo času.“

Překvapeně se na ní podíval. Usmívala se. Hezky, a přitom se mu dívala do očí. Taky se usmál. Mezitím přišel obsluhující, tak si objednali, a pak se zase na sebe dívali. V jejím pohledu mohl číst: já vím, že máš problém, tak ven s ním. A ona z jeho pohledu: tady není vhodné místo.

Mlčky snědli večeři, Gráf zaplatil a ona se zvedla, že půjde na toaletu.

„Já půjdu s tebou,“ řekl. Udiveně se na něho podívala a dala se do smíchu.

„Budeš držet stráž za dveřmi?“

Já jsem snad zblbnul, pomyslel si Gráf. Ale něco mu říkalo, že se roztočily tím telefonátem nějaké události a že, jak vytušil z rozhovoru s kolegou, musí být ostražitý. A tak skutečně ji doprovodil a čekal na ni, až vyjde ven. A tu dobu se rozhlížel, jestli neuvidí něco zvláštního, nějaké znamení, že případ Fabiana opět ožívá a on se má stát v tom příběhu jednou s postav, od které se čekají činy.

„Tak, jak je to s tím románem?“ zeptal se ji v autě.

„Nemohla bych ti vyprávět doma u krbu?“ zeptala se a on se usmál, ale rozhodně nechtěl v žádném případě mluvit o posteli, i když by si v posteli s ní ten příběh rád poslechl.

A ona mu četla myšlenky. Její rty se pohnuly k úsměvu. A napadlo ji, že by s ním chtěla být tak, jak jsou pořád. Protože ho má ráda, jak umí mít ráda. Líbí se ji, že je takový svůj a jeho povolání, které je samé mlčení, tajemství, nebezpečí, to ji docela přitahuje, nehledě na to, že sám je přitažlivý muž. Ale nemůže mu zatím říci, že ho miluje, bojí se, že to není tak docela pravda.

Když vklouzli do garáže, Vlasta vystoupila a vzala do ruky knihu a list do spisu, který tam neměl být, kabelku a on také vystoupil a zamkl auto. Pak vyjeli výtahem do patra a on odemkl dveře, pustil ji jako první a dveře zamkl.

„Ty se pohybuješ, jako bys měl každou chvíli střílet. Děje se něco?“

V jejích očích tančily všechny druhy taškařic a on si připadal v tu chvíli jako paranoidní pitomec.

„Ne, je to jen zvyk – vždy ve střehu.“

„To je dobře, mám alespoň u tebe jistotu, že se umíš kontrolovat,“ smála se a vešla do jeho pracovny. Nikdy v ní ještě nebyla, ale dveře byly otevřené a z ní vanula zvláštní vůně. Ta jeho.

„Ty jsi pracoval? Ty můj chudáčku, ani v neděli nemáš klid. Ty můj detektive.“

Zastavila se nad stolem a uviděla desky s tkanicemi  velkým štítkem: “Případ „Fabiola.“ Opět se rozesmála.

„Čemu se čemu se,“ zeptal se a byl připravený na všechny možné vytáčky a výmluvy, kdyby ten její objev mu šel nějak k tíži. Dokonce ho napadlo, že ji samotnou nemůže nechat nikam jít, protože byli viděni na veřejnosti a kdo ví, kdo teď sleduje. Rychle si zkontroloval své vnitřní pocity a ujistil se, že je to instinkt, nikoliv paranoia.  A ona se stále smála. Šel tedy postavit na kávu a mezitím slyšel, že šla do sprchy. Je to dobrý, pomyslel si, bude tady do rána, pak ji odvezu.

Zatímco chystal kávu, vyšla z koupelny a ptala se ho, zda jsou v ložnici nějaké štěnice.

„Kde by se tam vzaly štěnice, vždyť jsem před měsícem maloval,“ řekl.

„Ale já myslela jako odposlechy, víš?“ usmála se laškovně.

„Ne, nejsou,“ řekl a nabídl ji kávu. Měla na sobě slušivý domácí úbor a byla pěkně učesaná, aby její hezká tvář vystoupila z pozadí vlasů. Tak to měl rád. Nabídl jí kávu, ona si dala šálek před sebe a ještě požádala o sklenici vody.

„Chutná ti?“ zeptal se.

„Ano,“ řekla a věnovala mu pohled plný něhy.

Michal si kávu, a přemýšlel, jak ji polichotit.

„Byl bych rád, kdybys mi vyprávěla večer své příběhy, které znáš. Moc by mne to uklidňovalo.“

„Chceš být za krále Šahrijára?“

„Kdo to je?“ zeptal se.

„Aha, beru zpět. Tak ti prostě budu vyprávět příběhy, aby se ti lépe spalo a nemyslel jsi na samé ukrutné věci, I když – mnoho těch příběhů je vlastně ukrutných,“ řekla zamyšleně. Škoda, pomyslela si, chtěla bych pro něho Šahrazád. Třeba náš příběh se bude tak odvíjet. Od chvíle, co jsem ho dnes viděla, má pořád strach. Je ostražitý. Něco se děje a možná, že je do něčeho i zatažený.