Co žena nikdy neřekne a muž nikdy neudělá

Autor článku: Irena Fuchsová Když je muž hrdina i chudák.

„Jak může být hrdina zároveň chudák,“ slyším pohrdavou otázku těch, kteří si myslí, že jsou hrdinové.
„Jak bych já, chudák, mohl být hrdina,“ ptají se tiše ti, kteří si myslí, že jsou chudáci.
Zrovna tak slyším otázku žen, proč si mám číst o tom, kdy je muž hrdina i chudák? A proč ne, ptám se já.
Muži přece většinou žijí se ženami, a většinou jsou to ženy, kdo z nich dělá hrdinu i chudáka. Jak říkávala moje babička, všude se něco najde, a já, jak ji pomalu „dorůstám“, zjišťuji, že měla pravdu.
Doba se mění, s tímhle tvrzením musí každý souhlasit. Jsme obklopeni úplně jinými věcmi, než jakými byli obklopeni naši předkové. A nemusíme chodit daleko do historie. Stačí rok 1950, kdy jsem se narodila.
V bytě, kousek od kolínského náměstí, nebyla koupelna, WC bylo na chodbě, společné pro další čtyři partaje, vařilo se na kamnech, pralo se v dřevěné pračce, ve které babička pohybovala dřevěnou kolébkou – v té jsme se, když se nepralo, my, děti, houpaly. Nebyla lednička, myčka, sporáky, mixéry, vysavače, televize, mobily, počítače… to nás potkalo změn, co?

A od těchto změn se pochopitelně odvíjí i změny v rodině. Muž sice někde stále je, hlavou rodiny, i mezi ženami se najdou takové, které se starají pouze o rodinu, ale už to není pravidlem. Různé modely rodin, které v současné době existují, vyjmenovávat nebudu. Máte je kolem sebe. Ale v souvislosti se změnami, které jsou kolem nás, mě napadlo, jak se mužům, ani nám, ženám, nezměnilo myšlení.
Ano, trochu se změnilo, samozřejmě. Trochu. Ale v hloubi nás, se měníme strašně pomalu…
Všimli jste si někdy psa, jak se na koberci, na gauči či v křesle, točí dokolečka a pak si na místo, kde se točil, spokojeně lehne? To se právě v hloubi jeho duše probudil dávný instinkt. Chceš si lehnout? Tak musíš nejdřív kolem sebe ušlapat trávu. Udělat si pelíšek.

A my jsme na tom „s ušlapáváním svých pelíšků“, podobně!
Ženy odjakživa připravovaly potravu, a je jedno jestli z mamuta nebo šly nakoupit na trh. Naši nejbližší potřebují jíst, a tak máme zažité shánění potravin, nakupování, vymýšlení jídelníčku, a pak samotné vaření, pečení, smažení, grilování, nakládání a všechno další si přidejte podle svých zkušeností. Kolikrát my, ženy, vaříme a pečeme a večer padneme polomrtvé a přitom jsme mohly dát rodině obloženou mísu a namazaný chleba.
Jenomže, to bychom je odbyly! Měly bychom najednou čas! A co bychom s tím volným časem dělaly? Pro ženy, které z volného času zpanikaří, je záchrana, když začnou „tancovat“ v kuchyni, a „taneček“ trvá alespoň dvě hodiny…

Ale měníme se, to ano. I když, my, starší, se už moc nezměníme.
Když si pan Fuchs začal před lety dělat večeře, měla jsem výčitky svědomí. Kdepak bych si šla něco přečíst, když se štrachá v kuchyni! Šla jsem dělat něco jiného. Dneska už sice výčitky nemám, ale stejně si své klidné svědomí vykupuju plnou ledničkou. To aby měl z čeho vybírat, když už si sám dělá večeře!

I muži se mění, ale stále mají více či méně zakódováno, že se musí starat o rodinu. Zajistit manželku a děti, vydělat na nájem, na jídlo, na auto, na hypotéku, na pojistky, na dovolenou. A o tomto jejich zakódování, vědí moc dobře některé mladé ženy! Jsou zaměstnané, příliš nevaří, protože rodina jí zdravě, neuklízí, protože mají hospodyni, disponují svým účtem a svým volným časem, jsou prostě s muži rovnoprávné, nicméně když se rodina dostane do finančních problémů, jsou některé tyto mladé ženy jako ti pejskové, co se točí do kolečka, aby si „ušlapali trávu“, rovnoprávnost je přestane zajímat a spustí.
„Muži, starej se ty! Ty jsi hlava rodiny. Ty jsi živitel rodiny. Ty jsi chlap. Tak se starej!“
A v tuto chvíli nastane situace, kdy je muž hrdina i chudák.

Autorka: Irena Fuchsová