Co žena nikdy neřekne a muž nikdy neudělá

Autor článku: Irena Fuchsová Pánové, proč nás musíte mít furt za p… ?

A neříkejte, že ne. Nemyslím si to jenom já, myslí si to sta tisíce žen. Mladých, starších, starých. A myslíme si o vás i spoustu jiných věcí, ale neříkáme vám je, protože chceme, aby byl doma klid.
Ano, my si o vás spoustu věcí myslíme, ale neřekneme vám je, protože chceme mít doma klid, zatímco vy nám vpálíte každou maličkost, která se nám kdy nepovedla, schováváte si naše mini-prohřešky na chvíli, kdy se vám něco nepodaří a máte proto vztek, a pak nám vmetete naše „zakopnutí“ do obličeje a ještě si přidáte své komentáře, které jsou zákeřně zlé a nespravedlivé, ulevíte si, když to na nás všechno vylijete jako kýbl špíny, a když spokojeně zjistíte, že jste nás ranili na duši, najednou vám už nevadí to, co se vám nepodařilo, najednou to už není zas až tak zlé, jak jste si mysleli, a začnete za námi dolejzat a strašně se divíte, když uslyšíte naše rezolutní, NE!
A proč nás musíte mít furt za p…? Kdykoli něco děláte, a je jedno, co to je, musíme o tom vědět. Proč nemůžete to, co děláte, dělat tak, abychom o tom nevěděly? Proč nám o tom musíte říkat? Kdybyste nám to jenom řekli, budiž, ale proč vám u toho musíme asistovat? Každou chvíli nás voláte, a chcete něco podat, podržet, přidržet, nebo nás dokonce zavoláte jen tak, abychom byly při ruce, kdybyste náhodou něco potřebovali! Říkáme snad my vám, co děláme? Nebo co budeme dělat? Proč bychom vám to říkaly? Abyste se toho chytili a šli to dělat v dobré vůli s námi? Proboha, jen to ne! Práce, na kterou jsme si naplánovaly deset minut, by se protáhla na celý den a někdy i na dlouhé týdny, protože vy byste to chtěli udělat úplně, ale úplně jinak!
A protože vás známe, nejenom že vám neříkáme, co budeme dělat, ale my vás také nikdy k naší práci nevoláme, abyste nám něco podali, podrželi, přinesli. Je to logické. Když vám neřekneme, co budeme dělat, a máme k tomu své důvody, proč jsme vám to neřekli, tak vás přece potom nebudeme volat, abyste nám něco podali atd.
Mimochodem, pánové, dovedete si představit, že by si vaše žena sedla k šicímu stroji a za chvíli vás volala, abyste jí podali nit? Nůžky? Špendlíky? Abyste jí podrželi látku, kterou chce ustřihnout, nebo podali metr a pomohli jí naměřit dvacet centimetrů? To si představit určitě nedovedete, a víte proč? Protože takové situace prostě neexistují! My si totiž děláme nejradši všechno samy, vymalujeme či přestavíme celý byt – ale nesmíte být doma.

A víte, pánové, co je úplně nejhorší? Jak pořád chcete chválit. Přitom my jsme z toho vašeho neustálého otravování, přines, dones, podrž, odnes, stejně unavené jako vy, protože vy sice pracujete, vytváříte, budujete, zatímco my jenom podáváme, přidržujeme, odnášíme, donášíme, ale pozor! Mezi tím neustálým odbíháním k vám, vaříme, žehlíme, uklízíme, staráme se o děti, telefonujeme s tchyní, luxujeme – a nás nepochválí nikdo!
A když vás nepochválíme, protože na to prostě nemáme čas, vy si, pánové, o pochvalu řeknete! A to tak, že potopíte svého nejlepšího kamaráda Vlastíka (Honzu, Vasku, Kulicha, Vajgu atd.). A hned vám popíšu, jak to děláte.
Když hrdě obhlížíte výsledek svého celodenního pachtění, pronesete směrem k nám.
„Jo, to takovej Vlastík (Honza, Vaska, Kulich, Vajga atd.), ten by to udělal líp!“ A čekáte, co my na to.
A my víme, že čekáte. Čekáte, že řekneme, Vlastík (Honza, Vaska, Kulich, Vajga atd.) je lempl! Kam se na tebe hrabe Vlastík (Honza, Vaska, Kulich, Vajga atd.)!

A protože vy na to čekáte, my to řekneme. Co nám zbývá? A přitom si o Vlastíkovi (Honzovi, Vaskovi, Kulichovi, Vajgovi atd.) myslíme pravý opak. Vlastík (Honza, Vaska, Kulich, Vajga atd.), je šikovný, klidný, hodný, a nejenom to! Vlastíkovi (Honzovi, Vaskovi, Kulichovi, Vajgovi atd.), je na očích vidět, že se mu líbíme, a to je pro každou ženskou vždycky příjemné! A jenom my víme, kolikrát nám Vlastík (Honza, Vaska, Kulich, Vajga atd.), pomohl doma opravit něco, co se nám nebo dětem podařilo rozbít, a Vlastík (Honza, Vaska, Kulich, Vajga atd.), přišel, spravil, opravil a to tak, že vy, pánové, když jste přišli domů, jste si vůbec, ale vůbec nevšimli, že něco bylo rozbité!

Můžu vás o něco poprosit? Můžu?
Prosím vás, nepráskněte mě panu Fuchsovi. Díky!

Autorka: Irena Fuchsová