Jsem to ještě já? 6. díl.

Měl jsem na jazyku, proč se o ni líp nestarala, ale nedokázal jsem to říci naplno.

„Tak to, aby šla na interrupci,“ řekl jsem klidně. Marie vyskočila ze židle.

„Proboha, naše první vnoučátko a ty bys ho klidně dal utratit?“ Vykřikla téměř hystericky a já jsem pochopil, jak s tím vnitřně bojuje. To bylo všechno, co jsem chtěl vědět. Vnitřně jsem se uklidnil.

„No, a až trochu povyroste, bude se mou na chaloupce,“ řekl jsem. Ale Marie to s těmi slzami nevzdávala.

„Já si neumím představit, co bude dál?“

„Porodí, dostuduje a pak se uvidí. Holka, ber to tak, že se to nedá změnit. A ty potom zase ušiješ novou deku a v ní budou hadříky našeho vnoučete.“

Marie mne objala a přitiskla mi hlavu na rameno.

„A už prosím tě nebreč. Když nechce, tak nechce. Já se nebudu chodit někam doprošovat. Však si ji vezme někdo jiný, ne? Kdo si ji bude vážit. Marie, jednou jsme si řekli, že ani kvůli dětem se nebudeme hádat. Prosím tě, nedělejme to. Mysli na sebe a uklidni se. Všechno se nějak vyrovná. Holka si to všechno zařídí, jak bude třeba.“

„A chtěl bys raději kluka nebo holčičku?“

Co já vím? Já bych byl nejraději, kdyby ta situace vůbec nepřišla. Ale je tady!

„A kde je vůbec?“ zeptal jsem se.

„Vedle v pokoji,“ zašeptala a ukázala dveře.

Šel jsem za ni. Seděla za stolem a učila se. Vzal jsem ji kolem ramen, přitiskla se ke mně.

„Tak já vítám nového člena do rodiny. Ať je to, jak je to, jsem rád, že jsem se dočkal vnoučete.“

„Asi ano, tati,“ řekla a rozplakala se.

„Proč brečíš?“

„Nechce si mě vzít,“ řekla.

„No, neboj se. Ono to všechno dobře dopadne. To uvidíš. Jednou budeš na tuto chvíli vzpomínat.“

A že nebude sama na ni vzpomínat, mne ani v tu chvíli nenapadlo. Hladil jsem ji po vlasech a bylo mi ji líto, že se to vypovědět nedá. A nechápal jsem to přitom. Jak se to mohlo stát? Přeci Sylva, moje dcera, by nešla do nějakého vztahu jen tak. Myslel jsem na ni a přitom jsem se nebyl schopen zeptat na toho chlapce, s kterým chodí. Spoléhal jsem na Marii, že to má vyjasněné, ale zmýlil jsem se. Nenapadlo mne, abych se pletl Sylvě do života, a přitom jsem nyní chápal, že jsem udělal velkou chybu, že jsem si ji příliš nevšímal. Pořád jsem ji měl za malou holku a možná, že jsem s ní i tak zacházel. Proto se bála nebo styděla mluvit o svém životě a jediné, co vykládala, jak bylo ve škole. Přesně, jako Marie!

Zavřel jsem potichu dveře a šel do kuchyně. Marie uklízela hrníčky a jemně popotahovala. Nebyl to pláč, nebyla to ani lítost, ale vzdor. Něco se stalo, co se stát nemělo a je třeba s tím bojovat! Tak si to myslí ona. Sedl jsem si za stůl. Obrátila se ke mně.

„Chceš kafé?“ zeptala se.

„Ani ne, spíš si dám čaj.“

„Tak si říkám, jestli jsem neudělala někde chybu.“

Měl jsem na jazyku, že chybu udělal někdo jiný, pokud se zplození dítěte dá nazvat chybou, ale raději jsem mlčel. Věděl jsem, že nesmím v žádném případě zasahovat do Mariiných myšlenkových pochodů nebo ji, nedej bože, cokoliv vyvracet. Ona chce rozhodovat o něčem, o čem je už předem rozhodnuto. A cokoliv uděláme, bude nám to přičteno – k dobrému či ke zlému.

Proto jsem ji neodpověděl a ona těžce vzdychla. Cítila se provinile anebo neunesla změnu, která nám v naší rodině nastala. Zavřela skříňku a připravila hrníček na čaj. Mlčeli jsme. Každý jsme byli v myšlenkách na jiném břehu a museli bychom na sebe křičet, aby jeden druhého slyšel.

Co se všechno může přihodit v jediné minutě a jak mohou brát nejkrásnější sny a naděje za své v jediném okamžiku?

Sylva nechtěla s námi jezdit a já ji říkal, jak je tam krásně. Měla hodně učení a taky ji nebylo dobře, pochopitelně. Ale Marie už měla hotové záclony a chtěla je pověsit.

„Někdo musí vyčistit okna,“ řekla rezolutně.

Byl jsem ji vděčný, že i ve chvíli smutku dokázala opatrovat domov, jako by se nic nedělo. A vím, že ji to rvalo srdce. Ale už jsme nic nerozebírali.

„Jsem zvědavá, jestli to bude chlapeček nebo holčička,“ řekla několikrát, jako by na tom záleželo. To je jen přání rodičů, ale svět potřebuje hlavně slušné lidi, myslím si. V nemocnici se to nějakými kanály dozvěděli a já jsem radši mlčel, neříkal jsem nic. Hleděl si svého a staral se o pacienty. I v pátek, den před odjezdem. Marie byla ještě v práci a plánovala si, že půjde dřív domů, aby všechno stihla.

„Pane doktore, říkal mi Hrubec, že máte u nás chaloupku. Prý pěknou,“ řekl mi pravidelný pacient Uhlíř po prohlídce.

„No, pane Uhlíři, dnes se mi líbíte. Držel jste mých rad a podívejte se, cukr klesl.“

„Jo, jo,“ řekl a mně bylo jasné, že chodí za Hrubcem. A Hrubec mi fušuje do léčení. Neptal jsem se na to. A na otázku na chalupu jsem ani neřekl slovo. Hlavní je, že je a tom líp. Vždyť ho přivezli tehdy v kómatu a Uhlířová naříkala: “Táto, jestli tě vezme Pánbůh, co já si tady počnu s tou chalupou a zahradou. A ty jsi pořád měl plno roupů a vidíš.“ A zatímco Uhlíř spal na vozíku, ona mu smáčela sako slzami a brala ho za ruce.

„A to bude mít vaše paní radost,“ řekl jsem.

„Paní se už raduje v nebi, pane doktore. Měl jsem tenkrát umřít já. Je to bez ní těžký. A budu tu sám. To jsem nechtěl. Chudák, vzala to zkrátka. Však měla to zdravíčko porouchané od té doby, co šla do důchodu.“

„To jsem nevěděl.“

„No, však se uvidíme, Někdy za vámi zajdu. A kdybyste potřeboval pomoci na zahradě nebo poradit, tak rád pro vás všechno udělám.“

Podal mi udřenou ruku a já ji stiskl.

Smrt! Pomyslel jsem si. Někteří lidé se jí děsí, jako by nevěděli, že je přirozeným vyústěním ze života. A někteří ji přijímají, aniž by se báli, že o něco přijdou, když zemřou. Ptám se sám sebe – bojím se smrti? Ano, já se ji bojím, je mi odporná, připadá mi nespravedlivá, hloupá a chamtivá, nestoudná a zlá. A přitom vím, že zemřu. Už nyní jsem její, i když zatím plný života. Čas však ukrajuje život v její prospěch. Nekladu si otázky, zda se ještě narodím, co budu pak dělat, zda budu bohatý nebo chudý. Nic mi po tom není. Je to jen má žádostivost a nadutost, která to všechno chce vědět dopředu. Jako abych se měl na co těšit a tolik se nebál? Přišla mi do ruky nějaká studie o reinkarnacích. Nerozumím tomu a nevím, co bych měl všechno udělat proto, abych nebyl v dalším životě nějakým žebrákem nebo něčím horším. Zdá se mi, že si to příliš zjednodušují. Nikdo o tom nic neví! Ale touha po životě je hodně silná a možná silnější, než cokoliv jiného a člověk s životem spojuje mnoho věcí, a dokonce i podmínek, aby ho mohl pokládat za plnohodnotný, šťastný a skutečně prožitý. Pro jistotu, kdyby za ním už nic nebylo! Jak říkám, jsem na počátku všech věcí, které začaly v mé mysli působit. Zatím o tom nic nevím a také pochybuji sám o sobě. Pere se to ve mně! Bojím se je přijmout, abych obstál v prostředí, v kterém žiji. Jsem hlupák! Nebo poutník? Přestal jsem si rozumět a možná, že je to příčinou, proč nerozumím Marii a dětem.

Co ale spojuji se smrtí? Že opustím, nedobrovolně, a to je otázka, zda dobrovolně nebo ne, své milované lidi, knihy, drobnosti, které mne provázejí a tvoří okruh mé vlastní individuality a intimity. Zatím jsem byl jen divákem konců mnoha lidí za celou svou lékařskou praxi. A musel jsem dávat naději těm, kteří si drželi kapesníky na obličeji a žádali mne zarudlýma očima, abych řekl, že se to nestane. A já jim i lhal! Protože o takové pravdy nemá nikdo zájem. Vždyť jsem sám nevěděl, kdo se vrátí a kdo ne. O smrti nevím nic a přitom vím, že i já jednou, dřív nebo později budu stát na jejím prahu a nebudu moci udělat nic. Zhola nic!

A takoví lidé jako pan Uhlíř nebo pan Hrubec v tom nevidí nic zvláštního. Prostě jen řeknou – pánbůh si ji vzal – a já nevím, jestli je to právě on. Proto mu nikdy ani slovem nekřivdím. Nevím totiž, kdo to je a co to je. Jak je daleko, jak je vysoko nebo nízko. Zda mne stráží nebo soudí. Bibli jsem nikdy pořádně nečetl, do kostela nechodím a přesto vím, jen tak sám pro sebe, že existuje něco, co mne k sobě přitahuje a učí mne něčemu, co je divné, zvláštní a krásné.

A týden byl u konce. Doma bylo všechno v pořádku. Sylva seděla u kuchyňského stolu a loupala jablka. Žena chystala těsto.

„Když Sylvie s námi nechce jet, udělám ji alespoň lehounký koláč s jablky,“ řekla mi s úsměvem.

„Seznámil jsem se na chalupě s nějakým bylinkářem,“ začal jsem mluvit o té senzaci a obě zpozorněly. Čekal jsem to, a proto jsem se chvíli dramaticky odmlčel.

„Uvařil jsem mu kafé, a dal tu dobrou buchtu, co jsi mi dala sebou.“

„A hned jste se pohádali, že?“ řekla Sylva.

„Ale ne. Popovídali si. Jen tak o životě. Je to starý muž. A má plno známých.“

„Jo tati, jestli dělá, jaké masti, tak mu řekni o svízelovou na vrásky,“ řekla Sylva.

„Ty žádné nemáš, prosím tě.“

Autorka Irena Novotná.