Co žena nikdy neřekne a muž nikdy neudělá

Autor článku: Irena Fuchsová Éterická bytost.

Éterických bytostí je čím dál méně, proto setkání s nimi, patří k lahůdkám. A pokud se ve vašem společenství éterická bytost vyskytne, hýčkejte si ji jako vzácnou květinu…
Zuzanu znám dvacet let. Je to éterická bytost, kterou si naše společenství čtyř žen, hýčká. Je to éterická bytost, od které žádná z nás nikdy neslyšela silnější výraz, týkající se čehokoli – počasí, dětí, manžela, tchyně či šéfa.
Ale je to také éterická bytost, před kterou můžeme používat silnější, ba i nejsilnější výrazy, a ona, nevyvedena ze svého éterického klidu, nehne ani brvou.
A tato éterická bytost si vzala před deseti lety jistého Mirečka, kterému bylo šumafuk, že je éterická bytost, a velmi rychle si z ní udělal hadr na boty.
„Pošli ho do….“ radily jsme jí shodně dlouhá léta a ona pokaždé zčervenala.
„To nemůžu. V životě bych tohle slovo neřekla.“

Poslední dobou ji trápil houskami. Každý den mu připravovala housky na odpolední svačinu. Měl je rád nerozříznuté a nahoře obložené.
„Chci máslo namazat nahoru, nerozřezávej je,“ upozorňoval ji pokaždé, ale když se mu něco někde nepovedlo, obrátil.
„Proč jsi dala máslo nahoru? Chtěl jsem je rozříznout a máslo dát dovnitř!“
Připravily jsme Zuzaně pro Mirečka několik odpovědí, které byly poměrně slušné. Ale Zuzana je odmítla. A odmítala je, i když si vymyslel Janičku.
„Janička, ta to umí líp!“
„Kdyby tady byla Janička, ta by to udělala jinak!“
„Janička, když jsi pryč, ta mi dělá houstičky! Mňam!“

Před měsícem jela Zuzana na tři dny na školení. Večer před odjezdem se s Mirečkem milovala, a když přišla z koupelny, Mireček vzdychl.
„S Janičkou to bude zítra lepší.“ Otočil se a na rozdíl od Zuzany, za chvíli spal.
Ta ráno vstala dřív než on, tiše se vypravila, a těsně před tím, než odešla z bytu, dala vedle košíku s houskami, lístek s několika slovy…

Když přijela na místo, jela z nádraží rovnou na školení, a večer na hotelovém pokoji se poprvé podívala na vypnutý mobil. Měla tam od Mirečka dvacet sedm nepřijatých hovorů, tak mu zavolala.
„Co se stalo,“ zeptala se, ale Mireček mlčel. I Zuzana mlčela. Pak se jí zeptal, jaké je školení. NIKDY jí na školení nevolal, a když se vrátila domů, NIKDY se jí neptal, jaké bylo školení.
„Proč se ptáš?“
„Zajímá mě to. Jsi přece moje žena.“
„Nikdy ses mě neptal.“
„Tak se tě ptám dneska. Zjistil jsem, že spolu moc nemluvíme. Zuzano… Zuzano…“

Školení bylo náročné a jí se chtělo spát. Řekla mu dobrou noc a hovor skončila.
Když ráno vyšla před hotel, čekal na ni Mireček v autě. Jel čtyři sta kilometrů. Zuzana šla pomalu k němu a cestou si ho prohlížela. Byl celý pomačkaný. A koukal poplašeně! Naposledy koukal takhle poplašeně, když spolu začali chodit a ona mu řekla, že do kina nepůjde. Nestačila mu říct, že ten film už viděla a nelíbil se jí, a on se na ni podíval přesně takhle. Poplašeně. Takže ho poplašila podruhé? Že by? Usmála se.
„Co tu děláš,“ zeptala se a podívala se na hodinky.
„Odvezu tě, kam potřebuješ,“ nabídl se, ale zavrtěla hlavou.
„Je to kousek. Projdu se. Už musím jít.“
Chytil ji za ruku.
„Zuzano, žádnou Janu nemám. Mám jenom tebe. Žádná Jana k nám nechodí. Já mám rád tebe! A nikdy mi už nebudeš dělat žádné housky. Nebudeš mi je mazat ani nahoru, ani dovnitř, nebudeš…“ Přerušila ho.
„Povíš mi to, až přijedu, ano?“ Pustil ji, ona od něho udělala tři kroky a otočila se. Pořád koukal poplašeně.
„Jeď opatrně,“ řekla tiše, Mireček se rozzářil, přiskočil k ní, dlouho, dlouho ji líbal, pak nasedl do auta, mával a mával a nakonec odjel. Oddychla si.

Vyhrála. Díky jednomu sprostému slovu.
Chcete vědět, co napsala na lístek, který před odjezdem na školení, nechala ležet vedle košíku s houskami?
„Janičko, housky Mirečkovi nerozkrajuj! Nasereš ho! Zuzana.“

Autorka: Irena Fuchsová